ECLI:CZ:US:2002:4.US.277.02
sp. zn. IV. ÚS 277/02
Usnesení
IV. ÚS 277/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti D. P., zastoupené JUDr. V. H., advokátem, směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. února 2002, sp. zn. 33 Odo 823/2001, Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 40 Co 980/97, a Okresního soudu v Přerově ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 8 C 143/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů. Prvým z nich - rozsudkem soudu I. stupně - jí byla k návrhu žalobce - Komerční banky, a.s., se sídlem v Praze:
1. stanovena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 23.298,- Kč s úrokem z prodlení 3% z částky 9.670,- Kč od 7. 6. 1994 do 14. 7. 1994, s 16 % úrokem z částky 9.670,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení, s 16% úrokem z částky 5.692,- Kč od 2. 8. 1994 do zaplacení, s 16% úrokem z částky 3.775,- Kč od 7. 9. 1994 do zaplacení a s 16% úrokem z částky 4.161,- Kč od 6. 12. 1995 do zaplacení a na nákladech řízení částku 786,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
2. návrh žalobce, aby mu byla povinna zaplatit částku 3.184,70 Kč s 16% úrokem z prodlení od 16. 3. 1994, byl zamínut,
3. návrh žalobce, aby mu žalovaná byla povinna zaplatit na příslušenství 16% úrok z částky 9.670,- Kč od 16. 3. 1994 do 6. 6. 1994, dále 16% úrok z částky 5.692,- Kč od 16. 3. 1994 do 1. 8. 1994, dále 16% úrok z částky 3.775,- Kč od 16. 3. 1994 do 6. 9. 1994 a 16% úrok z částky 4.161,- Kč od 16. 4. 1994 do 5. 12. 1995, byl rovněž zamítnut. .
Rozsudkem odvolacího soudu, který věc posuzoval k odvolání stěžovatelky, směřujícímu proti vyhovujícímu výroku, byl rozsudek soudu I. stupně v napadených částech potvrzen. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které stěžovatelka - jak uvádí proto, že vycházela z poučení odvolacího soudu - rovněž podala, bylo pak usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto. V důvodech ústavní stížnosti, směřujícím proti všem třem rozhodnutím, stěžovatelka v podstatě reprodukuje obsah zdůvodnění rozsudku soudu I. i II. stupně, dává najevo nesouhlas s hodnocením provedených důkazů i s právními závěry, v důsledku čehož došlo podle jejího názoru k zásahu do jejich ústavních práv. Vzhledem k tomu, že v poučení rozsudku odvolacího soudu bylo výslovně uvedeno, že za podmínek uvedených v ustanovení §238 a násl. o.s.ř. je přípustné dovolání, dovolání podala. Nejvyšší soud však dovolání odmítl. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že krajský soud nepochybně zaujal stanovisko, že ve věci by bylo namístě přiznat stěžovatelce právo podat proti rozsudku odvolacího soudu mimořádný opravný prostředek, kterým dovolání je, avšak svým pochybením toto své rozhodnutí neučinil ve výroku svého rozsudku, ale uvedl je jen v poučení. Za této situace nelze pochybení krajského soudu hodnotit jinak, než jako zásah do ústavního práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když stěžovatelka byla krácena na právu podat mimořádný opravný prostředek přesto, že odvolací soud měl nepochybně v úmyslu toto právo stěžovatelce přiznat.
Kromě toho se stěžovatelka rozhodnutími obecných soudů cítí dotčena ve svém ústavním právu vlastnit majetek dle čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod, když na úkor svého majetku byla rozhodnutími obecných soudů zavázána zaplatit žalobci - vedlejšímu účastníkovi - předmětnou finanční částku.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Především je třeba uvést, že posuzováním věcné správnosti rozhodnutí soudů I. a II. stupně by se Ústavní soud mohl zabývat pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelky bylo shledáno protiústavním. Tak tomu však evidentně v daném případě není, ostatně stěžovatelka závěrům Nejvyššího soudu ani ničeho nevytýká. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky, jako dovolání nepřípustného, je zcela vyčerpávající a jeho rozhodnutí odpovídá příslušným procesním předpisům, které jsou v rozhodnutí citována. Nejvyšší soud dostatečně také vysvětlil, že v daném případě krajský soud dovolání proti svému rozsudku nepřipustil - i když stěžovatelka je přesvědčena o opaku - ona sama také ani návrh na připuštění dovolání (§239 odst. 2 o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000) neučinila. Přípustnost dovolání pak nemůže být založena poučením, které odvolací soud připojil na závěr písemného vyhotovení svého rozhodnutí. Učinil tak pouze proto, aby obecně účastníky řízení poučil o tom, za jakých zákonných předpokladů lze dovolání podat. Tyto předpoklady v případě stěžovatelky splněny nebyly, a stěží lze proto závěrům dovolacího soudu co vytknout. Ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, je tak třeba považovat za zjevně neopodstatněnou a v poměru k rozhodnutím soudu I. a II. stupně za opožděně podanou. Byla proto z uvedených důvodů Ústavním soudem odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu