ECLI:CZ:US:2002:4.US.279.02
sp. zn. IV. ÚS 279/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. P. Ř., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, čj. 28 Cdo 1443/2001-64, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, čj. 27 Co 533/2000-41 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. 4. 2000, čj. 6 C 1528/99-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, čj. 28 Cdo 1443/2001-64, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, čj. 27 Co 533/2000-41. Posledně uvedeným rozsudkem krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. 4. 2000, čj. 6 C 1528/99-20, ve výroku I. tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi - žalovanému Státnímu statku J., s.p., zaplatit každému ze žalobců částku 14.745,- Kč,- , a co do částky 10.605,- Kč pro každého z žalobců návrh zamítl; ve výroku II. rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V předmětném řízení se stěžovatel spolu s Ing. V. domáhali zaplacení úroků z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a tvrdí, že nepřiznáním úroků z prodlení ve výši 50.700,- Kč s 12 % úrokem od 1. 6. 1999 obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a neposkytly dostatečnou ochranu jeho právům. Je toho názoru, že obecné soudy námitku promlčení, vznesenou vedlejším účastníkem ohledně úroků z prodlení, posoudily v rozporu s ust. §110 odst. 3 obč.zák., čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Uvedl svůj vlastní právní názor na věc a vyjádřil přesvědčení, že interpretace příslušných ustanovení občanského zákoníku obecnými soudy byla natolik extrémní, že vybočila z mezí ústavnosti. Dále stěžovatel uvedl, že Okresní soud Praha - západ při vyměřování soudního poplatku ve výši 2.028,- Kč postupoval v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb., neboť od placení soudního poplatku byli s druhým žalobcem Ing. V. osvobozeni. Soudní poplatek uhradil, podal však tomuto soudu žádost dle zák.č. 106/1999 Sb. o náhradu škody vzniklé nezákonným postupem soudu prvého stupně. Přerušení řízení odvolacím soudem v době od 25. 7. 1995 do 28. 9. 1998 považuje za nezákonné a ve svém důsledku zasahující do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost se nedotýká jeho postupu a jeho závěry zpochybňuje v rámci kritiky rozhodování obecných soudů. Z toho důvodu odkázal na právní argumenty obsažené v napadeném rozsudku.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, čj. 28 Cdo 1443/2001-64, neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Již z toho důvodu je třeba ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou. Fakticky ústavní stížnost směřuje proti předcházejícím rozsudkům soudů prvého a druhého stupně, je opakovaným nesouhlasem stěžovatele s právním posouzením jeho věci a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné. Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, uplatněn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu