ECLI:CZ:US:2002:4.US.291.02
sp. zn. IV. ÚS 291/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1/ O. K., a 2/ A. K., zastoupených Prof. JUDr. A. G., CSc., advokátem, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 681/01, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 45 Ca 194/2000 a rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, pozemkového úřadu, ze dne 25. 10. 2000, čj. 108/96, R VI 29/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud zrušil usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 681/01, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta jejich ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 45 Ca 194/2000. Posledně uvedeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, pozemkového úřadu, ze dne 25. 10. 2000, čj. 108/96, R VI 29/2000, dle něhož stěžovatelé nejsou vlastníky každý id. 1/4 specifikovaných nemovitostí v k.ú. D.. Obecný soud i správní orgán takto rozhodly na základě zjištění, že M. E., teta stěžovatelů a jejich právní předchůdkyně, nesplňuje podmínky oprávněné osoby dle §2 odst. 1 zák.č. 243/1992 Sb. Stěžovatelé navrhli zrušit i uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Pro případ, že by Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti napadenému usnesení Ústavního soudu, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zvážil možnost vydání opravného usnesení ve smyslu §164 o.s.ř. a aplikoval jej přiměřeně ve smyslu dikce §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé tvrdí, že postupem III. senátu Ústavního soudu bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Jsou si vědomi toho, že napadat ústavní stížností rozhodnutí Ústavního soudu je nezvyklým krokem, nicméně jsou přesvědčeni, že postupem Ústavního soudu v jejich věci byla zjevným způsobem porušena jejich základní práva Dále vyjádřili názor, že novému projednání věci Ústavním soudem nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť III. senát meritorně ve věci nerozhodl. Běh 60 denní lhůty pro podání ústavní stížnosti odvozují pak ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, kterým je dle jejich přesvědčení napadené usnesení Ústavního soudu. Stěžovatelé nesouhlasí se skutečnostmi uvedenými v odůvodnění napadeného usnesení, tedy že jejich ústavní stížnost směřovala proti hodnocení důkazů a zákonnosti rozhodnutí obecného soudu. Dle jejich názoru tomu tak nebylo, neboť napadali skutečnost, že krajský soud do svých úvah nezahrnul a v odůvodnění rozhodnutí se nezabýval důkazy, kterými v řízení před krajským soudem prokazovali důvodnost svých nároků. Napadali tedy formální postup krajského soudu, nikoliv jeho meritorní závěry. Odůvodnění napadeného usnesení považují za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, přičemž poukázali zejména na stranu 2 usnesení.
Ústavní soud připojil vlastní spis III. ÚS 681/01, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout. Důvodem je skutečnost, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí. Řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná.
Podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky ("Ústava") je soudce Ústavního soudu při svém rozhodování vázán, kromě ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy, též zákonem uvedeným v odstavci předchozím, tedy zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Znění tohoto zákona pak jednoznačně neumožňuje jakýkoliv postup, který by de facto obešel výše zmíněnou konečnost rozhodnutí, a to dokonce ani v situaci, kdy jiný soudce (senát) závěr vyslovený v napadeném rozhodnutí nesdílí.
Ústavní soud sdílí přesvědčení stěžovatelů, že odmítnutí ústavní stížnosti samo o sobě nebrání novému projednání věci před Ústavním soudem. V jejich případě však lhůtu pro podání ústavní stížnosti nutno odvozovat od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který měli k dispozici, a tím byla správní žaloba ve smyslu části páté, hlavy druhé o.s.ř., nikoliv, jak se mylně domnívají, ústavní stížnost. Pokud však napadený rozsudek krajského soudu je ze dne 19. 7. 2001, jejich návrh (pokud by byl považován za nový a nikoli tedy jen směřující proti usnesení Ústavního soudu III. ÚS 681/01) je evidentně návrhem podaným opožděně (§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud zvážil možnost vydání opravného usnesení ve smyslu §164 o.s.ř. a aplikoval jej přiměřeně ve smyslu dikce §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z odůvodnění ústavní stížnosti není zcela zřejmé, co tímto návrhem stěžovatelé sledují. Mají-li za to, že napadené usnesení obsahuje chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti, musí se obrátit na předsedu senátu, který vydal napadené usnesení.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj