ECLI:CZ:US:2002:4.US.30.02
sp. zn. IV. ÚS 30/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Bc. K. S., zastoupeného JUDr. J. G., advokátkou, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 1 To 1191/2001, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 3 Nt 1145/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. ledna 2002 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvého stupně.
Okresní soud svým rozhodnutím zamítnul žádost stěžovatele o propuštění z vazby, kterého se opakovaně domáhal postupem dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu, avšak doposud mu nebylo vyhověno. Důvodem vazby podle §67 odst. 1 lit. a) trestního řádu je skutečnost, že stěžovateli nebylo možné doručovat usnesení. Stěžovatel však takové tvrzení odmítá, když ve spisu jsou záznamy, že se sice nezdržoval v místě svého trvalého bydliště, kde má pro účely doručování zřízen PO Box, avšak ve spise je zaznamenáno, že studuje v Praze a je ubytován na Koleji H. Dále uvedl, že neexistují důkazy, že mu nemohlo být doručováno, když v jeho případě probíhá rovněž civilní řízení u Okresního soudu v Ostravě, kdy je mu běžně doručováno na jeho PO Box. Ve spisu neexistuje, dle stěžovatele, žádný záznam, že by mu bylo na tuto adresu doručováno. Dále v ústavní stížnosti uvedl, že se odmítl podrobit zkoumání svého duševního stavu, a to z důvodu nepřítomnosti své právní zástupkyně.
Stěžovatel v uvedeném postupu shledal zásah do svého základního práva zaručeného dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť osobní svobodu je možno ze zákonných důvodů omezit jen na nezbytně nutnou dobu.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě, prostřednictvím předsedy senátu 1 To. Ten uvedl, že ústavní stížnost neobsahuje nové okolnosti, a že s uplatněnými námitkami se krajský soud vypořádal již při jednání dne 20. prosince 2001. Tehdy rovněž shledal, že s výjimkou jedné nepřesnosti bylo usnesení soudu prvého stupně řádně odůvodněno a důvod vazby dle ustanovení §67 odst. 1 lit. a) trestního řádu byl nesporný.
Na základě předložených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V odůvodnění napadeného usnesení stížnostní soud konstatuje, že stěžovateli bylo doručováno na všechny adresy, které uvedl, avšak ani po opakovaných pokusech o doručení na místě jeho pražského pobytu nebyl stěžovatel nikdy zastižen. Tyto poznatky proto vedly k závěru, že se stěžovatel přebírání zásilek vyhýbal. Soud prvého stupně se pokoušel o doručení i prostřednictvím Právnické fakulty University Karlovy, a právě pouze tímto způsobem se stěžovateli podařilo doručit.
Ústavní stížnost může stěžovatel podat, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou a není-li proti takovému rozhodnutí žádného řádného či mimořádného opravného prostředku. Vazbu, jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnost, jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Obviněný opakovaně využil svého práva dle §72 odst. 2 trestního řádu požádat o propuštění na svobodu. Pokud obecné soudy opakovaně tuto žádost zamítly, Ústavní soud konstatuje, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat, neboť není nadřízen soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor.
Porušení ustanovení čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny mělo dle tvrzení stěžovatele spočívat právě v tom, že jeho žádostem o propuštění z vazby nebylo vyhověno. Za porušení uvedeného ustanovení Listiny však není možno považovat pouze tu skutečnost, že názor soudu je odlišný od názoru stěžovatele.
Nezávislost rozhodování obecných soudů v ústavním a zákonném rámci představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny. Vyjádřením práva na řádný proces, vylučující libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení, v případě usnesení, způsobem zakotveným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Odůvodnění pak musí obsahovat konkrétní důkazy, o které soud svá rozhodnutí opřel. Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném případě krajský soud rozhodoval mimo vymezený rámec.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. července 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu