ECLI:CZ:US:2002:4.US.320.99
sp. zn. IV. ÚS 320/99
Usnesení
IV. ÚS 320/99
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. K. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 29 Co 61/99-123, ze dne 15. 4. 1999, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 7. 1998, čj. 5 C 508/95-97, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o vyplacení podílu na majetku ve výši 1,985.416,- Kč v souvislosti s jeho vystoupením ze sdružení, uzavřeného na základě smlouvy o sdružení dle ustanovení §829 a násl. občanského zákoníku.
V ústavní stížnosti namítá, že bylo rozhodnuto na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obecných soudů, zejména poukazuje na to, že nebylo vyhověno jeho návrhu na vypracování důkladnějšího znaleckého posudku, a s ohledem na zaujatost stávajícího znalce vůči jeho osobě i na zpracování nového posudku znalcem jiným. Nesouhlasí s tím, že nevyhověl požadavkům ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř., a mělo být v jeho zájmu, aby před podáním žaloby požádal soud o uložení povinnosti žalovanému zpřístupnit veškeré účetnictví. Je přesvědčen, že ze strany soudu mu nebyla poskytnuta spravedlivá ochrana a naopak byl zvýhodněn druhý účastník řízení.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 5 C 508/95, Ústavnímu soudu doručenému dne 21. 12. 2001, Ústavní soud ověřil, že krajský soud ve výroku rozhodnutí nevyhověl návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání, který rozhodnutí o vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti podle §841 občanského zákoníku považoval za otázku zásadního právního významu.
Z předloženého spisu pak bylo zjištěno, že ve věci bylo podáno dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř., avšak dovolací řízení bylo usnesením Okresního soudu Praha-západ, čj. 5 C 508/95-148, ze dne 22. 3. 2001, dle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. zastaveno s odůvodněním, že stěžovatel přes výzvu soudu nezaplatil ani v dodatečně stanovené lhůtě soudní poplatek z návrhu na dovolání. Toto rozhodnutí, doručené právnímu zástupci stěžovatele dne 10. 10. 2001, nabylo právní moci dne 1. 12. 2001, aniž by proti němu v souladu s uvedeným poučením bylo podáno odvolání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost nejprve z hlediska její přípustnosti, neboť z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel si svým procesním postupem vytvořil prostor pro možnost podat dovolání využitím ustanovení §239 o.s.ř., ve znění platném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Podle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání......, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ze stávající konstantní judikatury Ústavního soudu (např. III. ÚS 87/99, IV.ÚS 93/98, IV.ÚS 9/97) vyplývá, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor.
V projednávaném případě stěžovatel, který postupoval právě uvedeným způsobem a návrh na připuštění dovolání podáním ze dne 7. 6. 1999 u okresního soudu uplatnil, přičemž argumenty, kterými podložil již návrh na vyslovení přípustnosti dovolání u krajského soudu a posléze jimi odůvodnil i uplatněné dovolání, jsou v podstatě identické s argumenty uváděnými v ústavní stížnosti, však již svého práva, podat dovolání, způsobilého projednání Nejvyšším soudem ČR, důsledně nevyužil, když dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. sice podal, avšak vlastním zaviněním způsobil, že dovolací řízení muselo být pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, a věc tak nemohla být fakticky projednána.
Uvedenou situaci, způsobenou vlastní liknavostí stěžovatele, nelze řešit prostřednictvím ústavní stížnosti, která má pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních řádných opravných prostředků určených k ochraně práv stěžovatele.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a ústavní stížnost pak podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj