ECLI:CZ:US:2002:4.US.33.01
sp. zn. IV. ÚS 33/01
Usnesení
IV. ÚS 33/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti E.H., zastoupeného Dr. P.H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 31 Ca 65/2000, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a O.Ú., okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 10. 1. 2001, doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu 17. 4. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 31 Ca 65/2000, s tvrzením, že tímto rozhodnutím orgánu veřejné moci byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ze spisu, sp. zn. 31 Ca 65/2000, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové, příslušného správního spisu, vedeného u O.Ú., okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), a vlastního obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil následující skutkové a právní okolnosti posuzované věci.
Stěžovatel uplatnil podáním ze dne 24. 1. 1993, došlým pozemkovému úřadu 28. 1. 1993, restituční nárok, který opíral o příslušná ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o půdě"), jímž požadoval, s tvrzením o svém trvalém pobytu na území ČR, vydání nemovitostí ve zmíněném podání blíže označených. Součástí tohoto podání byla mimo jiné též příloha, v níž stěžovatel udělil plnou moc JUDr. P.H. "jako zvláštní plnou moc k trvalému pobytu v České republice". Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné nemovitosti přešly na stát na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), rozhodl o vzneseném návrhu pozemkový úřad tím způsobem, že restituční nárok pro jeho pozdní uplatnění zamítl (čj. PÚ 12385/13306/3002 R/93/Ne), přičemž tento svůj závěr opřel o subsumpci projednávané věci pod příslušná ustanovení zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění (dále jen zákon č. 243/1992 Sb.). K podanému odvolání odvolací orgán, Ministerstvo zemědělství - ústřední pozemkový úřad, rozhodnutím, čj. 4732/93-450, ze dne 17. 1. 1994, citované rozhodnutí potvrdil.
S ohledem na novelu zákona o půdě, provedenou zákonem č. 30/1996 Sb., uplatnil stěžovatel posléze podáním ze dne 9. 7. 1996, došlým pozemkovému úřadu 10. 7. 1996, opět svůj restituční nárok týkající se označených nemovitostí s tím, že odkázal na své původní podání a požadoval vydání těchto nemovitostí na základě téhož právního titulu, opírajícího se o shodná skutková tvrzení jako v prvém případě, s výjimkou tvrzení o tom, že by měl v minulosti trvalý pobyt na území České republiky. Pozemkový úřad provedeným dokazováním zjistil, že stran majetku tehdy nezvěstného J.H. (tj. původního vlastníka nemovitostí), který přešel na stát na základě dekretu č. 12/1945 Sb., uplatnila ve smyslu §1 odst. 2 citovaného dekretu u ZNV jeho manželka Š.H. nárok, aby bylo od této konfiskace upuštěno. Takto zahájené řízení uzavřel označený orgán konečným rozhodnutím, č. III-PK-10081/4-1947, ze dne 31. 3. 1947, jímž podanému návrhu nevyhověl. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu, dospěl na základě tohoto zjištění k závěru, že nelze uplatněnému restitučnímu nároku stěžovatele vyhovět, neboť zákonnou podmínkou pro jeho úspěšné uplatnění je přechod majetku na stát v rozhodném období, jehož počátek je určen datem 25. 2. 1948 (§4 odst. 1 zákona o půdě). Současně nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že předmětné nemovitosti přešly na stát převzetím bez právního důvodu po 25. 2. 1948 [ §6 odst. 1 písm. p) téhož zákona]. V odůvodnění tohoto svého v pořadí již druhého rozhodnutí, čj. RP 1- 12385/3002 R So (1), ze dne 17. 6. 1999, dále uvedl, že i v případě posouzení oprávněnosti nároku stěžovatele dle zákona č. 243/1992 Sb., ačkoliv je zde dle jeho názoru překážka věci pravomocně rozhodnuté ve správním řízení, by musel dojít k závěru, že zde nejsou pro úspěšné uplatnění restitučního nároku splněny zákonné podmínky dle tohoto zákona, jež musejí být splněny v osobě původního vlastníka majetku J.H., a to neprovinění se proti československému státu a zpětné nabytí československého státního občanství ČR, ke kterémuž zjištění dospěl pozemkový úřad na základě důkazů v řízení před ním provedených.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek ve smyslu hlavy páté části třetí o.s.ř. (nesprávně označený jako odvolání) ke Krajskému soudu v Hradci Králové, v němž zejména namítal, že byl v době uplatnění restitučního nároku občanem ČSFR, posléze ČR, má dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě postavení dědice ze závěti, majetková újma mu byla (dle jeho přesvědčení) způsobena v rozhodném období a vlastnictví k inkriminovaným nemovitostem přešlo na stát v důsledku převzetí věci bez právního důvodu, tedy ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Dále konstatoval uplatnění nároku dne 28. 1. 1993 v zákonem stanovené lhůtě, který v souvislosti s novelou tohoto zákona, provedenou zákonem č. 30/1996 Sb., v takto nově otevřené lhůtě "doplnil". Namítal vedení konfiskačního řízení proti zemřelé osobě J.H., nikoliv ležící pozůstalosti (když se jednalo o tehdy objektivní stav), a v důsledku toho i absolutní neplatnost všech konfiskačních výměrů vydaných po 12. 5. 1945 (den úmrtí J.H. v zajateckém táboře B.), z čehož dovozoval nemožnost přechodu vlastnického práva na stát, neboť subjektem těchto výměrů byla zemřelá fyzická osoba, která nadto z povahy věci samé nemohla v průběhu konfiskačního řízení hájit svá práva, resp. prokázat důvody umožňující vyjmutí jejího majetku z tohoto řízení. V závěru svého opravného prostředku opětovně poukázal na to, že tímto postupem došlo k naplnění restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, pročež navrhl, aby citované rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Jak je patrno z připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, při ústním jednání, vedeném před tímto soudem dne 17. 10. 2000, prostřednictvím svého právního zástupce na dotaz soudu uvedl, že uplatněné nároky opírá o zákon o půdě a nikoliv o zákon č. 243/1992 Sb., a dále dodal, že stát s předmětným majetkem začal nakládat v podstatě po druhé světové válce, tj. v roce 1945, kdy neumožnil případným dědicům ujmout se vlády nad majetkem J.H. (původního vlastníka) a dle jeho přesvědčení se jedná o trvající delikt, neboť situace, kdy stát neoprávněně nakládá s inkriminovanými nemovitostmi, trvá až do dnešní doby (č.l. 56 spisu o.s.).
O podaném opravném prostředku rozhodl krajský soud dle §250q odst. 2 o.s.ř. ústavní stížností napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, když se v podstatě ztotožnil se závěry, ke kterým tento správní orgán dospěl. V odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že stěžovatele není možno zařadit do okruhu osob, na které se vztahoval zákon č. 30/1996 Sb., a pro které byly nově otevřeny lhůty k uplatnění restitučních nároků, když citovaný zákon byl přijat v souvislosti se zrušením některých ustanovení zákona o půdě a zákona č. 243/1992 Sb., včetně zrušení podmínky trvalého pobytu v případě prvého a trvalého žití v případě druhého, přičemž stěžovateli nebránily tyto podmínky v uplatnění restitučního nároku k datu 28. 1. 1993, kdy jej u pozemkového úřadu též uplatnil, neboť v tomto podání se identifikoval jako osoba se státním občanstvím a trvalým pobytem na území ČR. Dle jeho názoru tak bylo příslušné restituční řízení ukončeno v roce 1994 již shora zmíněným rozhodnutím Ministerstva zemědělství - ústředního pozemkového úřadu, čj. 4732/93-450, ze dne 17. 1. 1994.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 31 Ca 65/2000, směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který tvrdí, že jím byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, a to právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), právu na vlastnictví a ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), jakož jím dle tvrzení stěžovatele došlo i k porušení ustanovení o zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy.
Pochybení obecného soudu spatřoval stěžovatel především v tom, že jeho restituční nárok uplatněný v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o půdě subsumoval krajský soud pod ustanovení zákona č. 243/1992 Sb., přičemž v souzené věci tuto rozhodnou skutečnost (opírání restitučního nároku o ustanovení zákona o půdě), stěžovatelem opakovaně zdůrazňovanou, zcela přehlédl, stejně jako tak v dané věci učinil již i pozemkový úřad, v jehož rozhodnutí nebylo dle přesvědčení stěžovatele nadto dostatečně odůvodněno, proč je nutné na jeho restituční věc aplikovat právě zákon č. 243/1992 Sb., aniž by bylo nejdříve zkoumáno, zda splňuje podmínky restituce dle zákona o půdě, který se na jeho uplatněný nárok vztahuje, a na základě něhož jej také uplatnil. Má za to, že moment přechodu majetku J.H. na stát nenastal ke dni nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., nýbrž v rozhodném období odnětím reálné možnosti předmětné nemovitosti držet, užívat je a požívat jejich plody a užitky, přičemž nevypořádáním dědictví po F.B.H., který byl závětí J.H. (původního vlastníka dotčených nemovitostí) ze dne 28. 12. 1941 určen universálním dědicem, bylo stěžovateli - s ohledem na jeho ustanovení touž závětí v souladu s tehdy platným právem fideikomisárním substitutem - v roce 1961 (kdy zemřel 25. 8. 1961 universální dědic) odňato právo dědické i vlastnické. Stejně jako již v průběhu řízení před obecným soudem vyjádřil svůj názor, že konfiskační řízení proti zemřelé osobě nemohlo vyvolat žádné právní účinky, a proto nelze považovat pozůstalost po J.H. za zkonfiskovanou, z čehož je zřejmé, že se stát zmocnil předmětných nemovitostí bez právního důvodu, a tudíž k nim nenabyl práva vlastnického, avšak - což považuje za klíčové - stát takto vlastníkovi (jak uvádí ústavní stížnost) v rozhodném období odňal možnost vykonávat k nemovitostem jednotlivá vlastnická oprávnění, a rovněž tak i dědicům J.H. byla tato práva odepřena, včetně práva dědického, když má současně za to, že tento protiprávní stav trvá doposud. Z řečeného potom dovozuje nemožnost aplikace zákona č. 243/1992 Sb. na daný případ, neboť na základě tohoto restitučního zákona lze dle jeho názoru uplatnit restituční nárok k majetku zkonfiskovanému na základě platných a účinných konfiskačních vyhlášek a konfiskačních výměrů vydaných dle dekretu č. 12/1945 Sb.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové prostřednictvím předsedy senátu 31 Ca, který především k výtce stěžovatele stran poukazu na to, kdy se v napadeném rozsudku uvádí, že o předmětném restitučním nároku již bylo rozhodnuto v roce 1994, konstatoval, že je dlužno si uvědomit dispoziční charakter přezkumného soudního řízení, a stěžovatel v této souvislosti námitky ohledně neexistence trvalého pobytu na území České republiky neuplatnil. K dalším výtkám stěžovatele v podstatě zopakoval argumenty uvedené již v odůvodnění svého rozsudku a závěrem odmítl jeho tvrzení, týkající se porušení ústavně zaručených základních práv.
O.Ú., okresní pozemkový úřad, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření popřel tvrzení stěžovatele o údajné diskriminaci ve srovnání s jinými účastníky restitučních řízení a dále vyvracel jeho argumenty uvedené v ústavní stížnosti. Poukázal na to, že průvodní listinou k uplatnění restitučního nároku ze dne 28. 1. 1993 byl doklad o trvalém pobytu stěžovatele na adrese P., přičemž tato listina se ve správním spise tak, jak mu byl vrácen obecným soudem, nenalézá (pozn. ÚS: což je patrno i z obsahu vyžádaného spisu). Dále uvádí, že vzhledem k tomu, že stěžovatel na jeho úřadě osobně jednal a úřední evidence jeho trvalého pobytu byla zmiňována i na dalších dokladech, neměl důvod existenci trvalého pobytu dále prověřovat. Poté, co nabyl účinnosti zákon č. 30/1996 Sb., který zrušil podmínku trvalého pobytu pro oprávněné osoby, získal pozemkový úřad nové potvrzení Policie ČR, ze dne 17. 9. 1996, o tom, že na P. není a ani nebyl stěžovatel nikdy k trvalému pobytu přihlášen. Z tohoto důvodu po novém uplatnění restitučního nároku dne 10. 7. 1996 a prohlášení stěžovatele, že trvalý pobyt na území ČR nikdy neměl a nikdy zde neměl ani přechodný a obdobný pobyt, rozhodoval ve správním řízení podle novelizovaného zákona o půdě. S ohledem na své ostatní vývody a argumenty ve svém rozhodnutí uvedené závěrem konstatoval nedůvodnost ústavní stížnosti, a proto navrhl její zamítnutí.
Pozemkový fond České republiky a SPÚ využily, coby vedlejší účastníci řízení, oprávnění, které jim dává §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a tohoto svého postavení se v řízení o ústavní stížnosti vzdaly.
Ústavní soud, vědom si skutečnosti, že není vrcholem soudní soustavy a není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a tedy ani oprávněn atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR), pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, případně nedošlo-li jejich rozhodovací činností k porušení ústavně zaručených základních práv, dospěl po přezkoumání souzené věci k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Tvrdí-li stěžovatel, že mu Krajský soud v Hradci Králové neodůvodněně a v naprostém rozporu se spisovou dokumentací odepřel právo uplatnit restituční nárok v souvislosti s novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 30/1996 Sb., kterým se pro uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona o půdě rušila podmínka trvalého pobytu na území ČR, nelze než uzavřít, že v tomto směru tvrzení obsažená v ústavní stížnosti neodpovídají skutečnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že označený soud se v intencích zákona o půdě danou věcí zabýval, přičemž dospěl k závěru, dle něhož konfiskace požadovaných nemovitostí byla ukončena v roce 1947. Jinými slovy, dovodil, že k odnětí majetku nedošlo v rozhodném období, jímž je ve smyslu §4 odst. 1 zákona o půdě doba od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, z čehož je zřejmé, že uplatněnému restitučnímu nároku nebylo možno vyhovět. Otázka, zda konfiskační výměr, jehož subjektem byl mrtvý, vyvolal právní účinky či nikoliv, stejně jako i ostatní související vývody stěžovatele již potom nejsou v návaznosti na tento závěr v souzené restituční věci právně významné, neboť nejsou způsobilé tuto zásadní skutečnost jakýmkoliv způsobem zvrátit. Stejně tak je nutno přisvědčit i konstatování obecného soudu, když se neztotožnil s argumentací stěžovatele, že jím tvrzená křivda přetrvala a přetrvává dosud, a tudíž zasahuje do rozhodného období; neboť tato skutečnost "přetrvávání křivdy" je pro posouzení daného případu bez právního významu a stanovení rozhodného období, jakožto nepřekročitelné časové hranice, mimo níž nelze přiznat jednáním jinak z pohledu zákona o půdě vymezeným v podobě jednotlivých restitučních titulů příslušné následky jím předvídané, by tak ztratilo jakýkoliv smysl. Vyjádřeno jinak, obecný soud nemohl přihlížet ke skutečnosti, kterou ve věci aplikovaný restituční zákon nebere v potaz, a tudíž s ní spojit jakékoliv ať již negativní či pozitivní následky.
Dle přesvědčení Ústavního soudu je pravdou, jak tvrdí ústavní stížnost, že restituční nárok byl stěžovatelem uplatněn ve lhůtě znovu otevřené již zmíněným zákonem č. 30/1996 Sb. včas. Z přiloženého spisu obecného soudu se totiž podává, že stěžovatel nikdy neměl na území ČR (ČSFR) trvalý pobyt, což muselo být soudu nepochybně zřejmé, neboť součástí spisu jsou listinné materiály, dokládající, že stěžovatel nebyl na území ČR nikdy hlášen k trvalému pobytu a které si obecný soud sám vyžádal (č.l. 36 a 38 spisu o.s.). Na uvedené konstatování nemůže mít vliv ani ta okolnost, kdy v případě prvního uplatnění svého restitučního nároku stěžovatel uváděl, že na území ČR trvalý pobyt má, což sice není postup zrovna korektní (tvrdí-li posléze opak), nicméně zákon jej připouští a případně na něj váže odpovídající právní následky. V naznačených souvislostech ve spojení se shora uvedenými právně rozhodnými okolnostmi projednávané věci však Ústavní soud neshledal v tomto směru v postupu soudu pochybení, jež by dosahovalo ústavní roviny.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že k tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu nedošlo (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a Krajský soud v Hradci Králové dostál ústavnímu požadavku zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), neboť řízení jako celek bylo vedeno způsobem zaručujícím spravedlivý výsledek; když opětovně zdůrazňuje, že pro opodstatněnost závěrů obecného soudu postačí již shora zmíněný esenciální moment z provedeného dokazování plynoucí, totiž zjištění, že konfiskace majetku původního vlastníka nárokovaných nemovitostí byla dovršena mimo rozhodné období, čehož dokladem je především rozhodnutí ZNV, č. III-Pk-10081/4-1947, ze dne 31. 3. 1947, datující nejzazší časový okamžik dovršení konfiskace (byť by byla případně i neplatná) a kterým bylo zamítnuto odvolání proti výměru ONV, čj. 33781/46, ze dne 11. 12. 1946, jímž byla zamítnuta jako nedůvodná žádost "o připuštění výjimky z konfiskace veškerého zemědělského majetku H. rodiny, tj. majetku v okrese H., J., V. a T." (č.l. 195 a 200 správního spisu). Měl-li tento závěr oporu ve skutkových okolnostech, zjištěných v řízení předcházejícím přezkumnému řízení před krajským soudem, což je v připojených spisech doloženo, nelze dovodit bez dalšího tvrzený zásah do ústavně zaručených práv.
S ohledem na toto zjištění potom bylo zcela bezpředmětné zabývat se skutkovými i právními tvrzeními stěžovatele a jeho vývody týkajícími se realizace této konfiskace, jakož i úvahami ohledně ležící pozůstalosti, neboť časový moment faktického a reálného zmocnění se nárokovaných nemovitostí státem by jimi zůstal nedotčen. Pokud potom stěžovatel v předchozím řízení, jakož ani v řízení o ústavní stížnosti, netvrdil splnění podmínek vymezených ustanovením §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. u původního vlastníka nemovitosti, je evidentní, že aplikace citovaného zákona by nepřicházela v úvahu, jak ostatně dovodily ve svých rozhodnutích i dotčené orgány veřejné moci, přičemž se jedná o jediný restituční zákon, který časovou mez zmíněného rozhodného období prolamuje, a který mohl být brán v projednávané věci dále v potaz. V této souvislosti Ústavní soud pro úplnost poukazuje na to, že uvedené závěry nebrání, dle jeho přesvědčení, stěžovateli v tom, aby se svého tvrzeného práva, s odkazem na argumenty týkající se ležící pozůstalosti, tak jak je předestřel v ústavní stížnosti, domáhal jiným procesním způsobem.
Konečně ohledně výtek stěžovatele stran porušení čl. 11 odst. 1 Listiny (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně majetku), nezbývá než v souladu s již ustálenou judikaturou připomenout, že tato ustanovení chrání toliko vlastnické právo již konstituované (existující), nikoliv tvrzený nárok na ně. Právo na restituci jako ústavně zaručené konstruováno není a restituční zákony potom zakládají pouze právo za splnění zákonných podmínek, vymezených tou kterou příslušnou skutkovou podstatou, domáhat se v intencích hlavy páté Listiny nabytí vlastnického práva. V tomto směru, jak již bylo shora konstatováno, Ústavní soud namítaná pochybení obecného soudu dosahující ústavní roviny neshledal, jakož nemohl ani přisvědčit výtce stěžovatele o tvrzené diskriminaci (čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 14 Úmluvy), neboť krajský soud v napadeném rozhodnutí bez jakýchkoliv prvků svévole ve smyslu citovaných ustanovení přezkoumatelným způsobem dospěl k závěru, že stěžovatelově restitučnímu nároku nelze vyhovět a tento závěr taktéž v souladu s požadavky stanovenými procesními předpisy řádně odůvodnil (157 odst. 2 o.s.ř.).
S ohledem na uvedená zjištění a úvahy jeví se ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 17. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu