ECLI:CZ:US:2002:4.US.338.01
sp. zn. IV. ÚS 338/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti O.S., zastoupeného JUDr. J.S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2001, sp. zn. 9 To 91/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 1 T57/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. června 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl shora označené usnesení, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9. Tím byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu neplnění odvodní povinnosti dle ustanovení §267 odst. l trestního zákona. Stěžovatel uvedl, že jeho odvolání bylo zamítnuto, ačkoliv řízení před soudem prvého stupně bylo stiženo celou řadou vad. Postup obvodního soudu byl nezákonným způsobem ovlivněn pokynem městského soudu. Toto pochybení je v odůvodnění napadeného usnesení konstatováno, avšak je považováno za bezvýznamné. V předchozím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000 byl totiž vysloven názor ohledně totožnosti skutku, který byl pro prvostupňový soud závazný. Přestože se jednalo o otázku výkladově obtížnou, městský soud svůj názor nijak neodůvodnil. Nezabýval se ani obsáhlou argumentací k této problematice v odvolání proti následnému rozsudku soudu prvého stupně. Podle názoru stěžovatele odvolací soud
pominul ustanovení §176 odst. 2 trestního řádu, jenž stanoví, že obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění, a ustanovení §220 odst. 1 trestního řádu, podle kterého může soud rozhodnout jen o skutku uvedeném v obžalobě. Tvrzení o totožnosti skutku v odůvodnění napadeného usnesení sice vychází z právní věty rozhodnutí R 45/95, odlišná je však aplikace tohoto ustanovení. Stěžovatel proto dospěl k závěru, že Městský soud v Praze pochybil když se neřídil ustanovením §125 trestního řádu jímž je soudům stanovena povinnost vypořádat se s obhajobou, jakož i uvést právní úvahy, které jej vedly k rozhodnutí.
Stěžovatel namítl rovněž pochybení soudu v otázce trestu, když byly sice provedeny důkazy k jeho možné nápravě, které navrhl, avšak soud k nim nepřihlédl. Oba soudy navíc mlčí i k jeho námitce o nepřípustnosti důkazu tzv. "celým spisem".
V citovaném postupu shledal stěžovatel porušení svých základních práv, konkrétně práva na rovnost stran v řízení před nezávislým soudem zaručeného v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, práva na veřejnost a spravedlivost projednání, dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na projednání věci soudy dle čl. 90 Ústavy ČR, vázanosti soudce zákonem dle čl. 95 Ústavy ČR a presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem stěžovatel požádal s ohledem na svoji rodinou situaci o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 9 To, který plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Dále poznamenal, že ačkoliv mu nepřísluší vyjadřovat se k předchozímu rozhodnutí Městského soudu v Praze, má za to, že i kdyby byla tímto rozhodnutím dotčena presumpce neviny stěžovatele, nemohla by tato skutečnost vést k tomu, že řízení je nezhojitelně vadné, je-li z pozdějšího řízení zjevné, že soud prvého stupně postupoval v řízení v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí je správné. K námitce týkající se části rozsudku zabývajícího se totožností skutku pak uvedl, že městský soud svůj názor k této námitce vyjádřil s přesvědčením, že pro potřeby rozhodnutí není nutné a ani vhodné teoreticky dále analyzovat otázku totožnosti skutku. Jeho samotný popis obsažený ve spise, spolu s připomenutím pojmů, které totožnost skutku určují, by měl být dostatečný k pochopení důvodů stanoviska odvolacího soudu.
Ústavní soud si k věci rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 57/2000, který mu byl doručen Okresním soudem v Jičíně společně se spisem tohoto soudu vedeným pod sp. zn. 2 T 18/2000. Okresní soud v Jičíně současně Ústavnímu soudu sdělil, že u něj probíhá řízení o přeměně podmíněného trestu stěžovatele na trest nepodmíněný, neboť
se trestné činnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, dopustil ve zkušební době stanovené odsuzujícím rozsudkem tohoto soudu.
Po posouzení argumentů ústavní stížnosti, obsahu vyjádření účastníků a po prostudování dalších předložených podkladů pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud konstatuje, že základní vadu, kterou stěžovatel v řízení napadá, představuje tvrzení o neexistenci totožnosti skutku dle sdělení obvinění, obžaloby a konečného rozsudku ve věci. Stěžovateli bylo sděleno obvinění pro trestný čin neplnění odvodní povinnosti dle ustanovení §267 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že se nedostavil k odvodnímu řízení dne 2. května 2000, ačkoliv osobně převzal dne 2. března 2000 předvolání. V obžalobě byl však uveden jako den konání odvodu 2. květen 1999. Tuto chybu převzal i soud prvého stupně a stěžovatele uznal vinným uveden trestným činem, kterého se měl dopustit tím, že se dne 2. května 1999 nedostavil k odvodu, ačkoliv osobně převzal předvolání dne 2. března 2000. Odvolací soud po zjištění tohoto pochybení soudu prvého stupně mu věc vrátil k novému projednání, když konstatoval, že skutková zjištění jsou nesprávná a neúplná a vytkl samosoudci, že mechanicky převzal z obžaloby zásadní pochybení v datu. Závěry pak neodpovídají provedeným důkazům. Dále odvolací soud uvedl, že pokud soud prvého stupně věc nevrátil k dalšímu došetření, mohl sám chybu napravit. Jelikož se tak nestalo, musel být původní rozsudek zrušen.
Po následném řízení byl vydán nový rozsudek napadený ústavní stížností, který tuto vadu již odstranil. Ústavní soud proto nesdílí stěžovatelovy argumenty o porušení jeho základních práv a svobod, neboť považuje za prokázané, že v průběhu celého řízení "v prvním kole" bylo zjevné, jakého konkrétního skutku se řízení týká. Pochybení formálního charakteru, tedy, že soud prvého stupně nezaznamenal chybu v označení roku, pak bylo v následném řízení zjištěno. Odvolací soud, společně se zrušením napadeného rozsudku vyslovil závazný názor, že teprve po novém zhodnocení již provedených důkazů bude na místě řádně rozhodovat o vině obžalovaného. Současně poznamenal, že nechává na úvaze soudu prvého stupně posouzení přiměřenosti předchozího trestu. Ústavní soud nesdílí názor, že tím odvolací soud porušil princip presumpce neviny, byt' je nucen konstatovat, že poslední věta odůvodnění jeho usnesení je formulována poněkud neobratně. Tento fakt však dle názoru Ústavního soudu, nic nemění na tom, že odvolací soud ponechal rozhodování o vině na soudu prvého stupně a pouze doporučil zvážit, s ohledem na dostupné informace, jinou formu případného potrestání.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. ledna 2002