ECLI:CZ:US:2002:4.US.341.99
sp. zn. IV. ÚS 341/99
Usnesení
IV.ÚS 341/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti Ing. M. G., v době podání ústavní stížnosti zastoupeného JUDr. Z. T., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 698/96, ze dne 28. 4. 1999, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 245/95, ze dne 7. 12. 1995, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 4 Ústavy ČR, čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 67 Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení MZV pod č. 7/1995 Sb. (dále jen "Evropská dohoda"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo podle jeho názoru zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, odmítl mu A., a.s. (žalovaný), uhradit autorskou odměnu, která podle původního ujednání měla být formálně zahrnuta do licenční smlouvy a měla se odvozovat od procentní sazby z prodejní ceny a z objemu plánované výroby. Žalovaný však od výroby rodinných domků upustil a bez svolení stěžovatele vydal podklady k výrobě firmě A., s.r.o. Stěžovatel byl proto nucen uplatnit svůj nárok proti žalovanému u soudu, a to pouze jako odměnu za vytvoření díla podle ustanovení §27 autorského zákona, nikoliv již jako odměnu za využití díla. Obvodní soud pro Prahu 8 jeho právní nárok na autorskou odměnu shledal oprávněným svými rozsudky, čj. 14 C 309/91-55, ze dne 31. 5. 1993, a opětovně, čj. 14 C 309/91-122, ze dne 15. 3. 1995. Městský soud v Praze jako soud odvolací však rozsudek soudu I. stupně změnil a stěžovatelovu žalobu zamítl svým rozhodnutím, sp. zn. 20 Co 245/95, ze dne 7. 12. 1995. Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud ČR zamítl svým rozhodnutím, sp. zn. 2 Cdon 698/96, ze dne 28. 4. 1999.
Dotčení svých ústavně zaručených základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že dovolací soud nevyšel z prokázaného skutkového stavu a své zamítavé rozhodnutí založil výhradně na restriktivním právním výkladu odvolacího soudu. Stěžovatel proto vyjadřuje nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, převzatým i soudem dovolacím, že závazkový vztah nemá náležitosti smlouvy o vytvoření (autorského) díla podle ustanovení §27 autorského zákona. V projednávaném případě spadal podle stěžovatelova názoru závazek žalovaného pod pojmové znaky neformální smlouvy o vytvoření (autorského) díla podle §27 autorského zákona. Zákonnými podmínkami podle tohoto ustanovení je, aby se autor zavázal pro objednatele vytvořit dílo literární, vědecké nebo umělecké (podle ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona patří mezi umělecká díla i díla umění architektonického) a udělil svolení, aby objednatel díla užil k účelu smlouvou vymezenému. Ustanovení přitom nepodmiňuje uzavření tohoto typu smlouvy písemnou formou a již vůbec ne smlouvou monografickou, kterou požadoval jako důkaz o existenci smlouvy odvolací soud, kdy dovolací soud potvrdil jako názor jako správný. Podmínkou a pojmovým znakem takové smlouvy tedy je, aby byla uzavřena s autorem, a aby sjednané dílo bylo tímto autorem vytvořeno, což bylo v daném případě splněno. Pro uzavření smlouvy o vytvoření díla svědčí i důkazy, které odvolací soud odmítl jako "pro danou věc bez významu", když skutkové hodnocení prejudikoval výrokem o absenci formální autorské smlouvy. Stěžovatel v této souvislosti považuje za prokázané, že jako autor architektonického projektu vytvořil dílo na písemnou objednávku č. 026/91, ze dne 28. 2. 1991, kterou bylo objednáno vypracování projektu rodinného domku AGS 2 s valbovou střechou, a to jako dílo konkrétně specifikované. Dále považuje za prokázané, že objednatel se stěžovateli zavázal odevzdané dílo využít k průmyslové výrobě a uhradit za ně odměnu. Účel smlouvy, tj. závazek objednatele rodinné domky průmyslově vyrábět, je pak objektivně prokázán zadáním dodaného díla k atestaci státní zkušebně, kde je uveden i předpokládaný objem výroby 250 jednotek. Závazek uhradit za dodaný projekt odměnu byl dodatečně potvrzen i písemnou formou, a to dopisem ředitele objednatele ze dne 8. 10. 1991. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti rovněž na čl. VIII. nájemní smlouvy, uzavřené mezi žalovaným a nájemcem jeho výrobního provozu, firmou A., s.r.o., ze dne 27. 8. 1991, v němž se pronajímatel nájemce zavázal bez vědomí stěžovatele, že vypořádá autorské nároky z projektu AGS 2 samostatnou smlouvou. Odvolací soud se, jak stěžovatel uvádí, pokusil tuto smlouvu při závěrečném jednání dne 7. 12. 1995 vyřadit ze soupisu důkazů, k čemuž nedošlo v důsledku protestu stěžovatelova zástupce. Stěžovatel přitom přikládá tomuto listinnému důkazu rozhodný význam, přičemž oba obecné soudy ho v napadených rozhodnutích ignorovaly.
Stěžovatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, s nímž se ztotožnil i dovolací soud, že k vytvoření díla (tj. projektu AGS 2) došlo za trvaní pracovního poměru mezi účastníky sporu, a že projekt AGS 2 je rozvinutým typem domku AGS 1. Tento závěr odporuje podle stěžovatelova názoru skutkovému stavu a způsobil další podstatné pochybení v právním hodnocení věci v neprospěch stěžovatele. Architektonicky je projekt AGS 1 s projektem AGS 2 nesrovnatelný a objednávka na jeho vypracování byla objednatelem vystavena až v roce 1991. Na podporu svého tvrzení argumentuje stěžovatel i pracovněprávně, totiž jak by bylo možné, aby zaměstnanci v pracovním poměru bylo zadáno vytvoření projektu jako úkol z pracovní smlouvy formou obchodní objednávky. Pokud pak zde vůbec existuje návaznost na původní zkušební projekt AGS 1, tak spočívá v aplikaci některých konstrukčních prvků, stavebních materiálů a technických parametrů, které však předmětem architektonického díla být nemohou. Otázku, do jaké míry jsou konstrukční, tj. technické prvky obou tvarově zcela odlišných rodinných domků společné, pak může posoudit pouze znalec z daného oboru a takový úkol znalci v řízení uložen nebyl.
Dovolací soud tedy dle stěžovatelova názoru nepřezkoumal věcně rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl dovoláním stěžovatele napaden, a potvrdil jako správné výroky odvolacího soudu, které prokazatelně odporují skutkovému stavu a provedeným důkazům, z nichž některé nebyly soudem ani hodnoceny, ačkoliv měly podstatný význam ve věci. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 14 C 309/91, a vyžádal si vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty uplatněné již v průběhu řízení před obecnými soudy. Nejvyšší soud ČR proto odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, neboť v něm zaujal k jednotlivým argumentům stěžovatele stanovisko.
Městský soud ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatel vytýká odvolacímu soudu především nesprávnost jeho právního názoru vysloveného v napadeném rozhodnutí a nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci v odvolacím řízení, a to v souvislosti s tvrzením, že soud nepřihlédl k obsahu určitého listinného důkazu. Připomíná, že odlišnost právního názoru stěžovatele od právního názoru odvolacího soudu nemůže sama o sobě zakládat přípustnost ani důvodnost ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud, jak vyslovil již v mnoha svých rozhodnutích, není další běžnou přezkumnou instancí. K vlastnímu obsahu polemiky s právním názorem odvolacího soudu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Po seznámení se se všemi tvrzeními stěžovatele a obsahem soudního spisu Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky a argumenty, které již uvedl v odůvodnění dovolání podaného proti rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž dovolací soud se těmito stěžovatelovými námitkami podrobně zabýval a po jejich celkovém posouzení shledal, že je třeba rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné. Za této situace respektoval Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti, že není běžnou další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví, a že není ani vrcholem soustavy obecných soudů a ve vztahu k nim soudem nadřízeným (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR), to vše však za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Stěžovatelem uplatněné námitky spočívají především ve tvrzení, že v souvislosti s objednaným vypracováním projektu rodinného domku AGS 2 došlo k neformálnímu uzavření smlouvy o dílo podle ustanovení §27 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých, ve znění pozdějších předpisů (autorský zákon). Existenci tohoto smluvního vztahu, od něhož dovozuje svůj žalobní nárok na autorskou odměnu, stěžovatel dokládá řadou tvrzení, jimiž se dovolací soud v napadeném rozhodnutí zevrubně zabýval. Především dovolací soud vyšel z naprosté neformálnosti autorského práva, což se týká i ustanovení §17 (díla zaměstnanecká) a §27 (smlouva o vytvoření díla) autorského zákona, kdy prvně uvedené ustanovení je třeba považovat za ustanovení speciální ve vztahu k obecné úpravě dané mimo jiné ustanovením §27 citovaného zákona. S ohledem na povinnost účastníků řízení označit důkazy k prokázání svých tvrzení (břemeno důkazu) pak dovolací soud u navržených důkazů postupoval při jejich hodnocení podle ustanovení §132 o.s.ř. Stěžovatel v této souvislosti napadá hodnocení důkazů provedené dovolacím soudem a namítá, že dovolací soud nevyšel z prokázaného skutkového stavu, kdy na základě navržených důkazů došlo nepochybně k uzavření závazku o vytvoření díla podle autorského zákona. Nicméně stěžovatel sám k této otázce, představující meritum posuzované věci, v ústavní stížnosti uvádí, že jakékoliv dílo z oboru architektury nemusí být objektivně kvalifikováno jako dílo autorské, a apriorně se proto podle jeho názoru nikdo nemůže dopředu právně zavázat, že vytvoří dílo autorské (s. 4 ústavní stížnosti). Pak ovšem v takových případech obvykle nedojde k uzavření smlouvy o vytvoření díla, jak ji má na mysli ustanovení §27 autorského zákona.
Při respektování výše uvedených hledisek pak byla hodnocena oběma obecnými soudy důkazní tvrzení stěžovatele, opírající se zejména o listinné důkazy, včetně znaleckých posudků, jakož i otázka vztahu původního projektu rodinného domu AGS 1, vypracovaného v pracovním poměru u žalovaného, a projektu atriového domu AGS 2. Pokud se stěžovatel obrací v této souvislosti na Ústavní soud s námitkou, že některé důkazy nebyly soudem hodnoceny a výsledky hodnocení důkazů obou obecných soudů odporují jím prokázanému skutkovému stavu, pak Ústavní soud se touto stěžovatelovou námitkou mohl zabývat pouze z toho hlediska, zda postup obecných soudů při hodnocení důkazů nepřekročil meze ústavnosti a nezpochybnil tak i ústavnost napadených rozhodnutí. V tomto směru Ústavní soud konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda postupem obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. V posuzované věci však postup obecných soudů při hodnocení důkazů nelze považovat za postup překračující meze ústavnosti.
Základní námitka stěžovatele proti rozhodnutí dovolacího soudu spočívá v tvrzení, že tento soud nepřezkoumal věcně rozsudek odvolacího soudu, a potvrdil jako správné výroky odvolacího soudu odporující skutkovému stavu a provedeným důkazům, když odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že k vytvoření autorského díla došlo na základě smluvního ujednání, tedy dohody o vytvoření díla podle ustanovení §27 autorského zákona. Po zvážení všech tvrzení stěžovatele a obsahu soudního spisu Ústavní soud shledal, že tento shodný závěr obou obecných soudů, plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které do ústavně zaručených práv stěžovatele nezasáhlo. Pokud pak jde o stěžovatelem tvrzené nedodržení čl. 67 Evropské dohody, pak Ústavní soud konstatuje, že Evropská dohoda není mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR a není ani součástí právního řádu České republiky. Proto se Ústavní soud namítaným nedodržením zmíněného ustanovení nezabýval.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu