ECLI:CZ:US:2002:4.US.345.01
sp. zn. IV. ÚS 345/01
Usnesení
IV. ÚS 345/01
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti F., zastoupené JUDr. F.P., proti usnesení Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. Rsp 68/00, o zastavení řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR (dále jen "rozhodčí soud"), kterým bylo zastaveno řízení před označeným soudem vedené, neboť podáním ze dne 6. 4. 2001 vzala žalující strana (takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) žalobu o určení vlastnického práva v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že se rozhodla využít právních postupů upravených zákonem č. 328/1991 Sb. (o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění), když uvedla, že snaha dosáhnout smírného řešení v rozhodčím řízení se jí jeví jako zcela nereálná. Citovaným usnesením rozhodčího soudu se stěžovatel cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož jím mělo dojít i k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ve svém návrhu stěžovatel konkrétně namítá, že žalující strana, jež vstoupila do práv a povinností svého právního předchůdce ohledně vedení sporu před rozhodčím soudem, toto své procesní nástupnictví odpovídajícím způsobem nedoložila, a tudíž nebylo nepochybně zjištěno, zda zpětvzetí žaloby bylo učiněno v dané věci oprávněnou osobou. Nadto za situace, kdy byl na majetek původního žalobce prohlášen konkurs, toto řízení bylo ze zákona přerušeno [§14 odst. 1 písm. c) citovaného zákona] a návrh na pokračování v řízení žádnou z oprávněných stran podán nebyl, neměl rozhodčí soud v řízení pokračovat, tím spíše vydat napadené rozhodnutí, pročež svým postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek "nesprávné rozhodnutí". Ke zpětvzetí návrhu stěžovatel neměl možnost se vyjádřit (§96 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s §30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), čímž byl rovněž poškozen na svých právech, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení nálezem zrušil.
Předseda rozhodčího soudu JUDr. B.K. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 7. 2001 popsal procesní průběh daného sporu a zejména ke shora uvedené námitce stěžovatele poukázal na to, že procesní nástupnictví vedlejšího účastníka bylo ověřeno výpisem z obchodního rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem v Ostravě. Dále odkázal na §13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., podle něhož rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády (v daném případě se jedná o Řád pro vnitrostátní spory uveřejněný v obchodním věštníku) a tyto mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu, jakož i na odst. 3 téhož ustanovení, podle něhož platí, že strany, které se dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, se podrobily předpisům uvedeným v odst. 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem. §30 citovaného zákona potom stanoví přiměřené užití ustanovení o.s.ř. na řízení před rozhodci, nestanoví-li zákon jinak, což je právě případ dle ust. §13 odst. 2. Ohledně vznesené námitky stran přerušení řízení dodal, že se v něm pokračovalo na (neformální) návrh, jímž byla podání vedlejšího účastníka ze dne 10. 11. 2000, 23. 11. 2000 a přednes na ústním jednání 15. 2. 2001. Tato procesní strana je "dominus litis" a uvedený řád má pro zpětvzetí žaloby mimo jiné výslovné ustanovení v §40 odst. 2 písm. a), podle něhož se usnesení o zastavení řízení vydává zejména v případě, kdy žaloba byla vzata zpět žalobcem, tj. bez jakýchkoliv podmínek obdobných ust. §96 odst. 3 o.s.ř. Konečně jako absurdní shledává argumentaci stěžovatele, že usnesením o zastavení řízení byl tento poškozen ve svých právech, neboť jeho vlastním procesním návrhem byla též námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu (žalobní odpověď ze dne 31. 1. 2001), čímž se v podstatě domáhal zastavení řízení. S ohledem na tyto a další důvody účastník řízení navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, evet. její zamítnutí nálezem.
Doc. Ing. J.V., CSc., jako vedlejší účastník řízení, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
E., jako (druhý) vedlejší účastník řízení (v řízení před rozhodčím soudem druhý žalovaný) se sdělením ze dne 24. 8. 2001 k ústavní stížnosti "připojila".
Po přezkoumání ústavní stížnosti, z hlediska naplnění jejích procesních předpokladů a podmínek stanovených zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný, a to z důvodů dále uvedených.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")].
Ústavní soud konstatuje, že pokud se strany (resp. ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi jeho procesní předchůdce a stěžovatel) dohodly, že o jejich majetkovém sporu rozhodne rozhodčí soud, i když jinak by byla dána pravomoc soudu (§2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.) a tímto dispozičním úkonem nahradily pořad práva, potom za uvedené procesní situace v důsledku této skutečnosti z vlastního a svobodného rozhodnutí stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, které zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje (obdobně srov. např. sp. zn. III. ÚS 460/01, sp. zn. II. ÚS 443/01, sp. zn. IV. ÚS 174/02). Tento závěr je reflexí shora citovaných ustanovení Ústavy ČR a zákona, v nichž má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (Ústavního soudu) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. To ovšem za předpokladu, kdy stěžovatel tento pořad práva výběrem ze stávajících alternativ soudního řízení, z vlastní svobodně projevené vůle nevyloučí tím, že zvolí - jako v projednávané věci - postup, jímž dá přednost řízení před rozhodčím soudem.
S ohledem na důvody takto vyložené Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh jako nepřípustný podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
soudce zpravodaj