ECLI:CZ:US:2002:4.US.345.02
sp. zn. IV. ÚS 345/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. A. J., advokáta, zastoupeného JUDr. P. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2002, čj. 22 Co 234/2002-86 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 11. 2001, čj. 5 C 349/2001-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2002, čj. 22 Co 234/2002-86 a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 11. 2001, čj. 5 C 349/2001-57, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba proti ČR - Okresnímu soudu v Táboře o zaplacení mj. částky 51.355,- Kč, tj. úroků z prodlení za prodlení soudu se zaplacením jeho odměny a náhrady hotových výdajů, které vůči státu uplatnil jako ustanovený obhájce v trestním řízení vedeném před Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 12 T 234/96.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Je toho názoru, že obecné soudy zjistily správně skutkový stav věci, po právní stránce však věc vyhodnotily a rozhodly způsobem, který zasáhl do jeho základních ústavně zaručených práv. Uvedl, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání a ústavní stížnost podal z opatrnosti pro případ, že by dovolacím soudem byla shledána nepřípustnost dovolání.
Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. I když otázku, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, bude posuzovat dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to především Nejvyšší soud ČR, který má sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatele, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou
Z výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako nepřípustná ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj