ECLI:CZ:US:2002:4.US.348.02
sp. zn. IV. ÚS 348/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti PhDr. D. H., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. března 2002, sp. zn. 10 Ca 380/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. června 2002 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozsudku správního soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí Okresního úřadu v Písku, referátu regionálního rozvoje, ze dne 1. listopadu 2001, čj. RR/výst/1675/01-H, kterou bylo zamítnuto její odvolání do rozhodnutí Městského úřadu Protivín, odboru výstavby, dopravy a ŽP, ze dne 17. července 2000, čj. Výst./1/2001-39/2001 §88/DoSP/Še, kterým byla dodatečně povolena stavba na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala průběh řízení před správními orgány i před správním soudem. Zásah do svých základních práv pak spatřovala v tom, že o věci u prvního stupně správního orgánu rozhodovala podjatá pracovnice, resp. pracovnice, o jejíž nepodjatosti byly vážné pochybnosti. V postupu, jakým se její námitkou zabývaly správní orgány, shledala stěžovatelka zásah do zásady nestrannosti zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tím, že se s touto problematikou následně dostatečně nezabýval a nevypořádal se s ní ani správní soud, bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny. Stěžovatelka dále uvedla, že stavební úřad nedbal na ustanovení §137 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), a neodkázal ji na soudní projednání její námitky, přestože se jedná jednoznačně o občanskoprávní ochranu vlastnického práva dle ustanovení §127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Správní soud v této otázce rozhodl nesrozumitelně a nepřezkoumatelně, čímž porušil její právo zaručené v čl. 36 Listiny a současně i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích, prostřednictvím předsedy senátu 10 Ca. Ten uvedl, že na všechny námitky uvedené v ústavní stížnosti již bylo reagováno v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Konkrétněji se pak věnoval otázce namítané podjatosti pracovnice správního orgánu prvního stupně. K otázce vzniku škody na majetku stěžovatelky uvedl, že k ní mělo dojít při demolici původního objektu a stěžovatelce nic nebránilo, aby se náhrady škody domáhala před příslušným obecným soudem. Do doby, kdy o věci rozhodoval správní soud, stěžovatelka podle jeho informací takové kroky neučinila. Dále uvedl, že nečinnost stěžovatelky, spolu s jejím požadavkem, aby nebyla stavba dodatečně legalizována, protože její dobudování znemožní zjištění rozsahu škody, by navozovalo patovou situaci. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že bylo zasaženo do základního práva na ochranu vlastnictví stěžovatelky ve smyslu čl. 11 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Rovněž námitkou nadměrného zastínění se soud zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nijak nevyvrací argumenty správního soudu a soud rozhodoval v duchu konstantní judikatury, navrhl účastník zamítnutí ústavní stížnosti.
Současně s vyjádřením účastníka byl Ústavnímu soudu doručen i spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 380/2001. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z předložených podkladů Ústavní soud shledal, že na základě demoličního výměru vydaného v roce 1998 byla odstraněna stavba sousedící s nemovitostí stěžovatelky, na jejímž místě byla zahájena stavba nová. Při řízení o vydání stavebního povolení stavební úřad zjistil, že stavba již byla zahájena. Proto zastavil sloučené územní a stavební řízení a z vlastního podnětu zahájil řízení dle ustanovení §88 odst. 1 stavebního zákona o odstranění stavby. Řízení o odstranění stavby bylo dvakrát přerušeno a stavebník byl vyzván k doplnění podkladů. Po odstranění závad byl stavebník vyzván k podání žádosti o dodatečné povolení stavby (právě v této výzvě shledala stěžovatelka náznaky podjatosti pracovnice stavebního úřadu). Stavebník tak učinil a ve stanovené lhůtě doplnil veškeré podklady. Na výzvu k podání námitek a připomínek proti vydání stavebního povolení zareagovala stěžovatelka. Stavební úřad přesto o vydání dodatečného stavebního povolení rozhodl.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí a kromě námitek uplatněných v řízení o vydání stavebního povolení odvolání rozšířila o některé stavebně technické námitky. Okresní úřad konstatoval, že v řízení se stavební úřad dopustil jistých procesních pochybení, když zastavil sloučené územní a stavební řízení dle ustanovení §35 odst. 3 a §60 odst. 2 stavebního zákona, ačkoliv tento krok měl být učiněn dle ustanovení §88 odst. 2 stavebního zákona. Dále stavebnímu úřadu vytkl, že měl na možnost vydání dodatečného stavebního povolení stavebníka upozornit již při prvním jednání. S výhradou uvedených procesních vad však odvolací orgán neshledal vážnější pochybení, neboť nedostatky procesní povahy neměly vliv na rozhodnutí ve věci a žádný z účastníků řízení nebyl zkrácen ve svých právech a povinnostech. Za této situace podala stěžovatelka správní žalobu, ve které znovu zopakovala námitky, kterými se zabýval již stavební úřad. O žalobě vyčerpávajícím způsobem rozhodl správní soud, a to ústavní stížností napadeným rozsudkem. V odůvodnění se vypořádal se všemi stěžovatelkou vznesenými námitkami, a dospěl k závěru, že v řízení nebylo postupem správních orgánů porušen zákon.
Některé námitky, které stěžovatelka uplatnila již v řízení před správními orgány, doplněné o jistou ústavně právní argumentaci, pak obsahuje i podaná ústavní stížnost. Neuvádí však žádné konkrétní pochybení správního soudu a ani nezpochybňuje jeho argumenty.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není druhou instancí v systému správního soudnictví. Nepřezkoumává postup správních soudů, pokud takovým postupem nedošlo zároveň k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, neshledal Ústavní soud, že by postupem správního soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak uvádí. Věcí se zabývaly jak správní orgány, tak i správní soud. S námitkami stěžovatelky se ve svých rozhodnutích tyto orgány veřejné moci vyrovnaly a přezkoumatelným způsobem své závěry odůvodnily. Procesní pochybení, kterého se skutečně ve svém postupu správní orgán prvního stupně dopustil, stěžovatelka nijak nenapadla. Po celou dobu, po kterou řízení ve věci probíhalo, jí nic nebránilo uplatňovat nároky na ochranu svého vlastnictví dle ustanovení §127 odst. 1 občanského zákoníku, a to i za situace, kdyby o takovém postupu nebyla poučena stavebním úřadem. Pokud tak stěžovatelka doposud neučinila, nemůže se úspěšně domáhat ochrany svého vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny, přímo před Ústavním soudem.
Vzhledem k tomu, že orgány veřejné moci se projednávanou věcí zabývaly v rozsahu, v jakém jim byla předložena, posoudil Ústavní soud námitky uplatněné v ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Proto předloženou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. října 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu