ECLI:CZ:US:2002:4.US.349.02
sp. zn. IV. ÚS 349/02
Usnesení
IV. ÚS 349/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti V. L., a P.R., zastoupených JUDr. M. S., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, ze dne 9. 8. 2001, čj. VS-4279/SDR/1-2001, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2002, sp.zn. 11 Zp 36/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 5 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 20 odst. 2, čl. 21 odst. 1, 4, čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé uvádí, že jsou členy přípravného výboru Liberální strany. Dne 9. 8. 2001 Ministerstvo vnitra ČR (dále jen "ministerstvo") ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítlo registraci této politické strany a Nejvyšší soud ČR dne 2. 4. 2002 toto rozhodnutí potvrdil, když se ztotožnil pouze s jedním ze tří důvodů, pro které ministerstvo odmítlo stranu zaregistrovat. Tento důvod se týkal údajné vadnosti programového cíle Liberální strany spočívajícího ve "zrušení právní kontinuity s totalitními režimy (nepromlčitelnost, netrestnost některých trestných činů)". Ohledně zbývajících dvou důvodů se stěžovatelé ztotožňují s názorem Nejvyššího soudu.
Stěžovatelé upozorňují, že v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud nepřesně cituje v předchozím odstavci uvedenou větu, když v návrhu stanov je uvedeno ".. netrestnost některých činů)". Nejvyšší soud tedy zmíněný text interpretuje tak, že jde o prohlášení některých činů, které totalitní stát za trestné nepovažoval, dodatečně za trestné. Stěžovatelé nepopírají, že i takto je možné uvedený text interpretovat, mají však za to, že ani uvedená interpretace nemůže být důvodem pro odmítnutí registrace politické strany.
Nejvyšší soud shledal, že programový cíl Liberální strany týkající se prohlášení některých, v době komunismu spáchaných, činů se zpětnou účinností za trestné, směřuje k odstranění demokratických základů státu ve smyslu ustanovení §4 písm. a) zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (dále jen "zákon o politických stranách"). Stěžovatelé s tímto tvrzením nesouhlasí a odvolávají se na ustanovení čl. 7 odst. 2 Úmluvy, dle kterého zákaz retroaktivity v trestním právu nebrání trestnímu postihu za činy, které v době spáchání byly trestné podle obecných zásad uznávaných civilizovanými národy.
Stěžovatelé dále polemizují se závěrem ministerstva, že popření právní kontinuity s totalitním režimem by znamenalo ohrožení státnosti ČR a tvrdí, že diskuse o právní kontinuitě či diskontinuitě jsou legitimní formou soutěže politických i odborných názorů. Ministerstvo údajně rovněž nerozlišilo pojem kontinuita právních předpisů od pojmu kontinuita práva, který je dle stěžovatelů pojmem širším.
Z výše uvedených, jakož i z dalších, důvodů, stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovatelé rovněž navrhují, aby jim Ústavní soud postupem dle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal náhradu nákladů řízení.
Ze spisu Ministerstva vnitra ČR, sp.zn. VS-4279/SDR/1-2001, Ústavní soud zjistil, že dne 9. 8. 2001 svým rozhodnutím, čj. VS-4279/SDR/1-2001, toto ministerstvo odmítlo registraci politické strany s názvem Liberální strana, a to mimo jiné vzhledem k jednomu z jejích programových cílů, sledujícímu "zrušení právní kontinuity s totalitními režimy (nepromlčitelnost, netrestnost některých činů)". Nejvyšší soud ČR následně dne 2. 4. 2002 uvedené rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem, sp.zn. 11 Zp 36/2001, potvrdil.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S tvrzením, že jeden z přijatých programových cílů - zrušení právní kontinuity s totalitními režimy (nepromlčitelnost, netrestnost některých činů) - je v rozporu s čl. 7 Úmluvy, podle jehož odst. 1 nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem s tím, co je konstatováno v odst. 2, že tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle všeobecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy, přichází stěžovatelé teprve v ústavní stížnosti. Otázka vztahu odst. 2 citovaného článku, jakož i čl. 40 odst. 6 Listiny (Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.) nebyla v dosavadním řízení vůbec nastolena, tak se stalo, jak již bylo konstatováno, teprve v ústavní stížnosti. To vedlo k tomu, že ani Nejvyšší soud ČR se věcí z výše uvedeného pohledu vůbec nezabýval, a proto ji ani blížeji nezkoumal.
Posláním Ústavního soudu je zajisté podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, tento ústavní princip lze však realizovat pouze při současném respektování dalšího ústavního principu zakotvujícího v čl. 82 odst. 1 Ústavy nezávislost obecných soudů. Převedeno do ústavně právní roviny toto vše však znamená, že stejně jako Ústavní soud nemůže na straně jedné hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy ani zpochybňovat přijaté právní závěry, ledaže by extrémním způsobem vybočovaly ze zákonného rámce, nemůže na straně druhé se sám, a to bez dalšího, vyjadřovat k otázkám, jež dosud nebyly předmětem zvažování obecných soudů. Jinými slovy, Ústavní soud nemůže obecným soudům "nadekretovat", jak jimi dosud vůbec nezkoumanou otázku mají posoudit, takže role obecně vytýčené v čl. 83 Ústavy se může ujmout pouze tehdy, když obecné soudy již samy příslušné právní závěry učinily, popř., což by obecně znamenalo odepření spravedlnosti, je učinit odmítly.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelů nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová, v. r.
předsedkyně senátu