ECLI:CZ:US:2002:4.US.353.99
sp. zn. IV. ÚS 353/99
Usnesení
IV. ÚS 353/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 26 Co 273/96, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, Obce Č. a Hasičského sboru v Č., zastoupených JUDr. S. Z., advokátem a ČR - Okresního úřadu Praha - východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu - východ uložil rozsudkem ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 9 C 10/95, žalovanému, takto stěžovateli v řízení před Ústavním soudem, "povinnost umožnit žalobcům vstup na pozemek parcelní číslo 38/1 - zahrada v Č. za účelem opravy jižní štítové zdi hasičské zbrojnice na sousedním pozemku parcelního čísla 38/2 - zastavěná plocha v Č., a to po dobu třiceti dnů, denně od 7.00 do 17.00 hod. včetně sobot a nedělí s tím, že žalobci sdělí žalovanému termín opravy nejpozději sedm dní předem, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku".
Uvedené rozhodnutí vydal obecný soud poté, co po provedeném řízení vyšel ze zjištění o naléhavosti oprav zmíněného objektu, jejichž nutnost nebyla dle jeho názoru zpochybněna, a proto dospěl též k závěru o nadbytečnosti provádět v dané věci dokazování vypracováním znaleckého posudku či jiného odborného vyjádření. Námitky stěžovatele, na kterých stavěl svoji procesní obranu, potom neshledal důvodnými, tyto byly založeny především na tvrzení, že žalobci usilují předmětnou "opravou" o takovou přestavbu předmětné nemovitosti, kterou by tato ztratila svůj původní účel, neboť stěžovatel vede ve vztahu k této nemovitosti, včetně pozemku, na němž se nachází, restituční spor. V této souvislosti stěžovatel poukazoval na ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dle něhož se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě, z čehož mimo jiné dovozoval oprávněnost svého postoje neumožnit žalobcům vstup na svůj pozemek za účelem opravy zmíněné nemovitosti. Namítal, že tito usilují o zásadní přestavbu předmětné stavby, aby tato ztratila svůj původní stavebně technický charakter, čímž by bylo zabráněno její restituci (§8 odst. 1 citovaného zákona). Tomuto náhledu na danou věc soud prvního stupně nepřisvědčil, jakož se neztotožnil ani s dalšími argumenty stěžovatele a dovodil aktivní legitimaci všech tří žalobců ve smyslu ustanovení §127 odst. 3 občanského zákoníku, dle něhož vlastníci sousedních pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků nebo staveb. Vyšel přitom ze zjištění, že vlastníkem pozemku p.č. 38/2 v obci a k.ú. Č., je dle výpisu z katastru nemovitostí Česká republika (žalobce 3.), dle téhož výpisu svědčí k uvedenému pozemku MNV v Č. právo hospodaření, kteréžto dle jeho názoru přešlo na obec Č. (žalobce 1.), přičemž poukázal na příslušná ustanovení zákona č. 367/1990 Sb., ve spojení se zákonem č. 172/1991 Sb. Aktivní legitimaci Hasičského sboru v Č. (žalobce 2.) potom dovodil z faktického užívání předmětné stavby tímto subjektem. V návaznosti na tyto závěry potom rozhodl, jak již shora uvedeno, a současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 26 Co 273/96, rozhodl k podanému odvolání stěžovatele tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odvolání stěžovatel především uváděl, že sice v mezidobí došlo k přehodnocení zmíněného restitučního nároku v tom směru, že se něj vztahují příslušná ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., nicméně i přes tuto skutečnost je zřejmé, že nemovitosti mají být vydávány ve stavu, v jakém se nacházely v okamžiku doručení výzvy k vydání. V následné replice ve vztahu k tomuto podání žalobci zdůraznili, že dle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je povinná osoba povinna nakládat s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě s péčí řádného hospodáře a podle §4 odst. 1 citované normy jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, jakož obdobná ustanovení jsou konstruována i zákonem č. 229/1991 Sb., z čehož se dokládá aktivní legitimace žalobců. Nadto vyjádřili svůj názor, že stěžovatel není oprávněnou osobou na základě žádného z dotčených restitučních předpisů; s (nezbytnými) opravami předmětné nemovitosti započali ještě před jejich účinností, a stejně tak i vstupu na pozemek stěžovatele se (právě v souvislosti s těmito opravami) dožadovali ještě před tím, než byly tyto předpisy vydány.
V již uvedeném rozhodnutí přisvědčil odvolací soud závěrům nalézacího soudu, když zejména vyjádřil své stanovisko, že aktivně legitimovány ve smyslu §127 odst. 3 občanského zákoníku mohou být nejen vlastníci sousedících pozemků a staveb, nýbrž i další subjekty, pokud mají určitý vztah k údržbě a obhospodařování nemovitostí. Poukázal v této souvislosti na to, že tento závěr je dán účelem zmíněného ustanovení, jímž je (dle jeho přesvědčení) zájem zákonodárce na tom, aby sousedské vztahy nemohly bránit řádnému hospodaření s majetkem, zvláště nemovitým. Podpůrně argumentoval i tím, že v případě opodstatněnosti restitučního nároku stěžovatele by měli všichni žalobci povinnost nakládat s předmětnou nemovitostí s péčí řádného hospodáře. Také rozsah povinnosti umožnit vstup na pozemek shledal jako přiměřený všem okolnostem, když doba třiceti dnů je k opravě štítové zdi odpovídající a současně není natolik dlouhá, aby byl stěžovatel nadměrně jakožto vlastník zatížen; způsob časového vymezení povinnosti shledal "rozumným".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu směřuje včas podaná ústavní stížnost splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, v níž stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím orgánu veřejné moci byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, a to právu na ochranu před zásahem do soukromého a rodinného života a právu vlastnit majetek, zakotvených v čl. 7 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (resp. čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě). Poté, co zopakoval argumenty již před obecnými soudy předestřené, poukázal stěžovatel ve vztahu k ústavněprávní argumentaci na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dle něhož je nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, když se domnívá, že v inkriminovaném případě se o nucené omezení vlastnického práva jedná, a to omezení nepřiměřené, přesahující míru nezbytnosti, z čehož dovozuje i zásah do soukromého a rodinného života. Dále zdůraznil, že právo vlastnit majetek v sobě zahrnuje i právo tento majetek pokojně užívat a povinnost ostatních zdržet se zásahu do vlastnického práva, kteréžto postuláty nebyly v projednávaném případě respektovány. Za relevantní považuje v daném případě taktéž skutečnost, že obecné soudy umožnily svým rozhodováním vedlejším účastníkům provádět úkony, jimiž se pokouší - dle přesvědčení stěžovatele - zmařit jeho restituční nárok a v naznačeném směru polemizuje se stanoviskem soudů, ke kterému se přiklonily v případě kolize povinnosti vlastníka o nemovitost pečovat a na druhé straně povinnosti téže osoby dle restitučních předpisů s věcí žádným způsobem nedisponovat a předat ji ve stavu, v jakém se nalézá v době účinnosti restitučních předpisů (pozn. ÚS: správně "v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě"). S ohledem na tato tvrzení navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastníci, Obec Č. a Hasičský sbor v Č., ve společném vyjádření vývody stěžovatele odmítly a poukázali na to, že čl. 11 Listiny základních práv a svobod, o jehož dikci se ústavní stížnost opírá, sice garantuje v odstavci 1 právo vlastnit majetek, ovšem s tím, že další odstavce téhož článku stanoví ústavní limity tohoto základního práva a zmocnění zákonodárce tyto limity provést. Dle jejich názoru nebylo napadeným rozsudkem zasaženo do práv stěžovatele měrou, kterou by takové zákony nepřipouštěly, a tudíž není ani místo pro ingerenci Ústavního soudu. Pokud potom předmětná budova ztratila svůj stavebně technický charakter, jak prokázaly znalecké posudky v restitučním sporu ve vazbě k ní vedeném, pak se tak stalo již před vydáním dotčených restitučních předpisů. Česká republika jako vedlejší účastník, zastoupená Okresním úřadem Praha - východ, přípisem ze dne 19. 8. 1999 konstatovala nedůvodnost ústavní stížnosti a navrhla, aby Ústavní soud po provedeném šetření vydal nález, kterým se ústavní stížnosti nevyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 26 Co 273/96, "se potvrzuje".
Současně s ústavní stížností podal do rozsudku odvolacího soudu stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). S ohledem na dovolací řízení, s přihlédnutím k principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci a subsidiární funkci ústavní stížnosti, musel Ústavní soud vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu. O podaném dovolání pak rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1800/2001, tak, že podaný návrh odmítl, když dospěl k závěru, že v daném případě nejde o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že otázka, kdo z žalobců měl právo žádat přístup na pozemek je otázkou, jejíž řešení nepřesahuje význam projednávané věci. Stran námitek rozsahu omezení vlastnického práva konstatoval, že tyto jsou otázkami skutkových zjištění, k jejichž přezkumu není v projednávané věci, vzhledem k vázanosti dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., oprávněn. Také zjištění, zda v dané věci vyžaduje provedení oprav péče řádného hospodáře, vyžadované restitučními předpisy, je věcí konkrétního posouzení a skutkového zjištění, a nečiní z rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadní. [Pro úplnost třeba dodat, že v dovolacím řízení vedlejší účastníci sdělili, že opravu stavby provedli z vnitřku budovy, takže spor se pro ně stal bezpředmětným, a podaný návrh na výkon rozhodnutí v této věci vzali zpět.]
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 9 C 10/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší zabývat se porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem jednoduchého práva, ale pouze tím, zda napadeným rozsudkem došlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
Námitce stěžovatele, že jde v dané věci o porušení ústavních záruk vlastnictví, zejména čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lze čelit poukazem na třetí odstavec tohoto článku, podle něhož vlastnictví zavazuje a musí být uplatňováno v souladu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Takovým zájmem je dle přesvědčení Ústavního soudu nepochybně i zájem na nekonfliktním uspořádání sousedských vztahů, jenž se promítá do konstrukce §127 odst. 3 občanského zákoníku. Posléze i při poukazu na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, stěžovatel přehlíží dikci jeho druhého odstavce, podle něhož jím citovaný princip nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu mimo jiné též s obecným zájmem. I z judikatury Evropského soudu pro lidská práva se podává, že opatření, kterým dochází k zasahování do tohoto článku, zejména takové, jehož posouzení spadá pod druhý odstavec tohoto ustanovení, musí respektovat "spravedlivou rovnováhu" mezi imperativy obecného zájmu a ochrany základních práv jednotlivce. Hledání takové rovnováhy se odráží ve struktuře celého čl. 1, a tedy také v druhém odstavci; musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a sledovaným cílem, nelze tedy mluvit o porušení práva vlastnit majetek, je-li respektován princip proporcionality a spravedlivé rovnováhy (kupř. rozsudek ve věci Mellacher a ost. z roku 1989, A - 169).
Jak již bylo uvedeno, je pak na soudech obecných, aby prováděly výklad těchto zákonných norem, tj. interpretace jednoduchého práva přísluší výhradně jim. V souvislosti s aplikací ústavních práv se však Ústavní soud zcela interpretaci práva jednoduchého vyhnout nemůže, neboť základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. V naznačeném směru opakovaně ve své judikatuře vyjádřil stanovisko, že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15 - nález č. 98; sv. 17 - nálezy č. 9, 18, 33). V projednávané věci uvažovaná pochybení obecných soudů při interpretaci dotčených předpisů Ústavní soud neshledal.
Je třeba zdůraznit, že pokud stěžovatel vytýká napadenému rozhodnutí nesprávný výklad pojmů "na nezbytnou dobu" a "v nezbytné míře", je třeba tyto neurčité pojmy chápat jako zákonem povolenou volní úvahu, která je reflexí konkrétních skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování, přičemž Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při svých úvahách z těchto mezí vybočily.
Pro úplnost je na místě ve vztahu ke tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy snažily zmařit svým rozhodováním jeho restituční nároky, dodat, že rozhodovaly na základě konkrétních okolností projednávaného případu, vlastní rozhodování o jeho restitučním nároku je předmětem jiného řízení (a právě v něm by měla být hodnocena otázka zásadní přestavby, tedy otázka, zda vůbec a případně kdy se tak stalo) a závěry obecných soudů nemohly ve světle těchto úvah zasáhnout do ústavních práv stěžovatele, a to (v neposlední řadě) již z toho důvodu, že ústavně garantované právo na restituci majetku neexistuje.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, neboť jeho vlastnické právo sice bylo omezeno, ale způsobem přípustným a v intencích nevybočujících z ústavněprávních kautel, z čehož se současně podává, že nedošlo ani k namítanému dotčení práva na ochranu před (neoprávněným) zásahem do soukromého a rodinného života. Neshledal-li potom Ústavní soud porušení ani žádných jiných ústavních práv, nezbylo mu, než podaný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu