ECLI:CZ:US:2002:4.US.355.02
sp. zn. IV. ÚS 355/02
Usnesení
IV. ÚS 355/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RD R. s.r.o., zastoupené JUDr. V. U., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 21/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2002, napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že se jím cítí být dotčena na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rovněž uvedla, že Krajský soud v Ostravě porušil svým postupem ústavní imperativ vyjádřený v čl. 90 Ústavy ČR.
Ze spisu Okresního soudu v Bruntále (sp. zn. 1 T 142/2001), jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že výrokem ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 21/2002, byl obžalovaný E. J., uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním ve skutkové větě výroku rozsudku blíže popsaným, pročež byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s tím, že výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Odvolací soud tak rozhodl poté, co k odvolání obžalovaného zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), písm. f) tr. řádu, (v celém rozsahu) rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 11. 2001, čj. 1 T 142/2001-204, jímž byl odsouzen pro tentýž trestný čin právně kvalifikovaný ve smyslu §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Nalézací soud v tomto rozsudku rovněž samostatným výrokem jednak podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obžalovanému povinnost "uhradit zmocněnci JUDr. V. U. náhradu škody ve výši 40.896,50 Kč", jednak podle odst. 2 téhož ustanovení odkázal zmocněnce se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jak již bylo uvedeno, Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu zrušil a nahradil svým vlastním rozhodnutím s výrokem shora citovaným. Při svém rozhodování vyšel ze skutkových zjištění soudu nalézacího, přičemž přihlédl k novelizaci trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb. S ohledem na (v době jeho rozhodování nově konstruované) ust. §89 odst. 11 tr. zák. a tam uvedenou legální definici značné škody právně překvalifikoval jednání obžalovaného a odvodil z něj další příslušné právní závěry. O poškozeným uplatněné náhradě škody v trestním řízení potom již samostatným výrokem nerozhodl, k čemuž v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že výrokem podle §228 a §229 tr. řádu je možno v trestním řízení rozsudkem rozhodnout toliko o náhradě majetkové škody, nikoliv o náhradě nákladů poškozeného potřebných k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení (§154 tr. řádu) a již vůbec nelze rozhodnout o přiznání nákladů, které zmocněnec poškozené organizace vynaložil v jiném řízení (občanskoprávním řízení u Okresního soudu v Bruntále). Uzavřel, že v trestním řízení proti obžalovanému nemohl JUDr. V. U. vystupovat jako poškozený a okresní soud tedy neměl vůbec o náhradě škody v tomto směru rozhodovat.
V posléze podané ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu nezohlednění skutečnosti, že její návrh na náhradu škody byl odůvodněn naprosto marnou exekucí v občanskoprávním řízení, kterou svým trestním jednáním obžalovaný (tehdy v postavení "povinné" osoby) zavinil, a jíž jí vznikla škoda v podobě náhrady nákladů právního zastoupení a zaplaceného soudního poplatku, kteréžto skutečnosti řádně tvrdila, doložila a prokázala. Jelikož je ovšem Krajský soud v Ostravě v napadeném rozhodnutí nereflektoval, porušil tím ust. §43 odst. 3 tr. řádu, a tudíž i ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (čl. 90 Ústavy ČR). Z těchto důvodů domáhala se potom, aby Ustavní soud napadený rozsudek nálezem zrušil.
Před vlastním přistoupením k meritornímu posouzení návrhu Ústavní soud, jak mu ukládá zákon, nejprve přezkoumal, zda ústavní stížnost splňuje formální předpoklady a podmínky umožňující její věcné projednání a dospěl k závěru, že se jedná o návrh, který je nutno odmítnout, a to z následujících důvodů.
V této souvislosti (odhlédnuto již od toho, kdo a na základě jakého skutkového základu odůvodněný nárok na náhradu škody v předmětném trestním řízení coby poškozený uplatnil, komu byla výrokem rozsudku nalézacího soudu tato náhrada přiznána a jak na ni a na osobu poškozeného posléze nahlížel odvolací soud) Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci [§82 ods. 3 písm. a) dtto] nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) dtto].
Vycházeje z citovaných ustanovení, je Ústavní soud nucen konstatovat, že rozsudkem (jeho výrokem) Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 21/2002, nebylo evidentně do základních práv stěžovatelky, neboť jím bylo rozhodnuto o vině a trestu (tehdy) obžalovaného E. J., nikterak zasaženo.
Vzhledem k těmto důvodům proto soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost usnesením podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Ústavní soud se zabýval i možností posouzení návrhu stěžovatelky jako návrhu obsahově směřujícího proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v případné nečinnosti označeného soudu s tím, že rozhodnutím (resp. samostatným výrokem) nerozhodl o jejím uplatněném nároku na náhradu škody, ačkoliv to stěžovatelka ve svém návrhu, jímž bylo zahájeno řízení o ústavní stížnosti, expressis verbis neučinila. Neboť neobsahuje-li napadený rozsudek výrok o náhradě škody, nýbrž pouze výrok o vině a trestu ve vztahu k obžalovanému, podává se z uvedeného nezpůsobilost tohoto rozhodnutí, jak již bylo konstatováno, do práv stěžovatelky zasáhnout.
V tomto směru Ústavní soud s ohledem na řečené odkazuje na citované ust. §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjadřující způsob, jakým je oprávněn ingerovat do (ne)činnosti orgánů veřejné moci, tj. jaká rozhodnutí a jakého charakteru je oprávněn v takových případech vydávat. Jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), je totiž přirozeně (a především) ex constitutione povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Domáhá-li se stěžovatelka vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, neodpovídá v uvažované relaci - je-li oprávněna brojit pouze proti nečinnosti v podobě absence rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody - takto konstruované návrhové žádání dikci zákona a zjevně tak vybočuje z mezí daných shora citovaným ustanovením, v návaznosti na což nezbývá než konstatovat, že v daném případě se jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti, ve vztahu k jinému zásahu veřejné moci, reflektovat (nadto by takový výrok postrádal jakoukoliv logiku).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj