ECLI:CZ:US:2002:4.US.365.01
sp. zn. IV. ÚS 365/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti M.P., zastoupeného P.U., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2001, sp. zn. 8 To 11/01, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2000, sp. zn. 8 T 37/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. června 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení jak usnesení vrchního soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze, tak i tohoto rozsudku, jímž byl odsouzen pro trestný čin vraždy, dle ustanovení §219 odst. 2 lit. b) trestního zákona, a pro pokus vraždy dle téhož ustanovení, k trestu odnětí svobody v trvání 23 let.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále čl. 2 odst. 2, čl. 37 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel tvrdí, že se v jeho případě orgány činné v trestním řízení nedostatečně snažily o co nejrychlejší postup v řízení, při kterém by byl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Rovněž nebyly objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící v prospěch i neprospěch stěžovatele. Poukazuje také na to, že neměl v úmyslu usmrtit poškozenou, a že se sám doznal jak k napadení poškozené, tak i utajovaných svědků. Z těchto důvodů se domnívá, že jednání mělo být posouzeno jako ublížení na zdraví s následkem smrti, neboť se jednalo o zkratové jednání při hádce. Co se týká útoku na utajované svědky, ty pouze odstrkoval a svědka udeřil teprve po té, co jím byl sám napaden. Své tvrzení opírá o charakter jejich zranění i o fakt, že jeho tělesná konstituce mu umožňovala, pokud by tak chtěl učinit, způsobit jim zranění podstatně závažnější. Stěžovatel se proto domnívá, že tyto osoby nevypovídaly pravdu a soud jim bezdůvodně uvěřil, aniž k tomu měl dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
Dále spatřuje stěžovatel porušení svých ústavních práv v tom, že dne 12. února 2001 požádal soud o změnu v osobě právního zástupce, neboť k přidělené advokátce ztratil důvěru, protože se jeho věci dostatečně nevěnovala, neúčastnila se všech úkonů, které byly pro posouzení věci nutné a hlavnímu líčení u Krajského soudu v Praze nevěnovala žádnou pozornost. Tímto postupem bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Dále stěžovatel namítá, že v jeho případě byl vypracován neobjektivní posudek z oboru psychiatrie, když znalci žádné vyšetření, až na pohovory, neprovedli. Rovněž znalecký posudek z oboru patologie je neúplný a vůbec se nezabývá otázkou, že přivolaná první pomoc prováděla poškozené ruční masáž srdce, při čemž může také dojít ke zlomeninám žeber i k poškození srdce. Soudy tedy dostatečně nešetřily jeho základní práva. Rovněž se stěžovatel domnívá, že v jeho případě byl uložen nepřiměřeně vysoký trest, a to i vzhledem k jeho věku a trestní minulosti.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, vyjádřil účastník - Vrchní soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 8 To. Ten ve stručnosti uvedl, že způsob hodnocení důkazů soudem prvého stupně, stejně jako důvody použité při právní kvalifikaci jsou v dostatečném rozsahu obsaženy v odůvodnění rozsudku krajského soudu. Odůvodnění ústavní stížnosti je shodné s obhajobou stěžovatele a neobsahují žádná nová tvrzení ani skutečnosti. Proto účastník plně odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Dále účastník uvedl, že ze sběrného spisu Vrchního soudu v Praze, není zřejmé, že by stěžovatel požádal o změnu právního zástupce a z vyjádření učiněného při hlavním líčení vyplývá, že si obhájce na plnou moc nezvolil a účast původní obhájkyně akceptoval. S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu pak navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ve vyjádření Krajského soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu 8 T je uvedeno, že obhajoba stěžovatele byla vedena v souladu s ustanovením §41 odst. 1 trestního řádu, jak je zřejmé i ze spisu. S otázkou úplnosti a objektivnosti napadených znaleckých posudku se soudy vypořádaly ve svých rozhodnutích. S ohledem na uvedené okolnosti bylo navrženo ústavní stížnost zamítnout.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 8 T 37/2000, ze kterého, po jeho pečlivém prostudování, zjistil postup soudů v řízení před nimi. Na základě toho dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Předem je třeba uvést, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou hmotně právní stránku vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. V daném případě se jedná o právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, zejména co se týká právní kvalifikace skutku pro který byl stěžovatel potrestán. Provedení důkazů a jejich zhodnocení je Ústavou ČR svěřeno soudní moci, především k tomu, aby soudy zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Ústavní soud neshledal, že by v tvrzeném případě byla postupem soudů, zejména soudu krajského, porušena základní práva stěžovatele tak, jak je uvedl. Z listinných i audiovizuálních podkladů bylo shledáno, že orgány činné v trestním řízení shromáždily dostatečně rozsáhlé důkazy pro objektivní posouzení projednávaného činu stěžovatele. Bylo provedeno důkladné ohledání místa činu, byla provedena řádná rekonstrukce a byly provedeny výslechy svědků. Tyto důkazy ve svém souhrnu umožnily komplexní posouzení jak místa a děje trestného činu, tak i okolností, které tomuto činu předcházely. Stejně tak byly shromážděny podklady pro posouzení osobnosti pachatele, a to jak z hlediska odborného, formou znaleckých posudků, tak i od osob majících ke stěžovateli bližší vztah. Na základě těchto materiálů pak bylo rozhodnuto. V popsaném postupu nebylo Ústavním soudem shledáno nic, co by odůvodnilo závěr o porušení základních práv či svobod v rozsahu a způsobem, který stěžovatel v ústavní stížnosti namítal.
Co se týká tvrzeného omezení práva na právní pomoc při řízení, neshledal Ústavní soud ani zde nic, co by stěžovateli dalo za pravdu. Jak již bylo uvedeno výše, právní zástupkyně stěžovatele se zúčastnila jednání u Vrchního soudu v Praze, kdy stěžovatel proti její účasti nic nenamítal. K této otázce dále Ústavní soud konstatuje, že uvedené základní právo na právní pomoc je konkretizováno v trestním řádu, kde figuruje institut tzv. nutné obhajoby pro některé trestné činy. Obviněný má v těchto případech právo zvolit si obhájce sám, a to ve stanovené lhůtě. Po jejím marném projití je mu ustanoven právní zástupce z moci úřední, kterého však může obviněný kdykoliv nahradit obhájcem, kterého si sám zvolí. Pokud tak neučiní, vykonává jeho zastupování advokát ex offo po celou dobu. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy stěžovatel nevyužil svého práva na zvolení si právního zástupce. Za této situace tedy není možné přičítat soudu porušení základních práv stěžovatele uvedeným způsobem.
Rovněž u námitky na nepřiměřenost trestu uděleného stěžovateli, neshledal Ústavní soud tvrzený zásah do práv stěžovatele. Provedené dokazování bylo dostatečné pro zjištění všech okolností majících význam pro rozhodování soudů o osobnosti pachatele a s tím spojené výši trestu. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku proti posudku z oboru psychiatrie.
Ústavní soud rovněž přezkoumal dané rozhodnutí z hlediska jeho souladu s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Zastává názor, že obecné soudy v daném případě postupovaly v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když respektovaly principy spravedlivého trestního řízení, tak jak z tohoto článku vyplývají a jak jsou interpretovány i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu