ECLI:CZ:US:2002:4.US.374.02
sp. zn. IV. ÚS 374/02
Usnesení
IV. ÚS 374/02
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti obchodní společnosti P., s.r.o., zastoupené JUDr. V. R., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 8. 1. 2002, čj. 12 Co 316/2000-145, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 1998, čj. 14 C 223/94-103, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 1999, čj. 14 C 223/94-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že je vlastníkem nemovitostí konkrétně označených v žalobě, stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími jí byla upřena možnost domáhat se určení a ochrany svého vlastnického práva, a proto žádá, aby Ústavní soud vyhověl její stížnosti a napadené rozsudky zrušil pro rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti uvádí, že se nedomáhala revize průběhu velké privatizace, ale určení, že je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV číslo 135 u Katastrálního úřadu v Olomouci pro okres a obec Olomouc, k. ú. H., konkrétně parcely č. 1214/2, č. 1707, č. 657/5, č. 657/6 a budov, dílny postavené na parcele č. 1214/2 a garáže postavené na parcele č. 1707 (dále jen "předmětné nemovitosti"), přičemž v průběhu celého řízení zpochybňovala zápis do katastru nemovitostí, podle kterého vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí jinému subjektu, obchodní společnosti B. Olomouc, a.s. Stěžovatelka tvrdí, že je právním nástupcem s. p. P., který měl k nemovitostem, tehdy ve vlastnictví státu, právo hospodaření. Nemovitosti byly zapsány na LV č. 135 pro k. ú. H. a výpis z tehdejší evidence nemovitostí byl podkladem pro zpracování privatizačního projektu. Z dopisu Fondu národního majetku z listopadu 1993 je zřejmé, že Fond hodlal převést předmětný majetek na stěžovatelku, a nikoliv na a.s. B. Olomouc, která v době podání privatizačního projektu tyto nevlastnila, neměla k nim právo hospodaření a privatizační projekt je neuváděl. Byl-li pro soud rozhodující stav zápisů v katastru, pak stěžovatelka tvrdí, že zápis sám nemůže odstranit případné nedostatky právního titulu. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na to, že odvolací soud rozhodoval v senátě, v němž v jiných případech (nikoli v jejím), zasedá soudkyně, která věc rozhodovala v prvém stupni.
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 14 C 223/94, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že Okresní soud v Olomouci provedeným dokazováním zjistil, že sporné nemovitosti jsou zapsány u Katastrálního úřadu v Olomouci na LV č. 1189 a že jejich vlastníkem je a.s. B. Olomouc. Toto zjištění vedlo soud k závěru o absenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva na straně stěžovatelky. Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, tento závěr potvrdil s tím, že určovací žalobě nebylo možno vyhovět za situace, kdy se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV č. 135, přičemž objektivně jsou tyto nemovitosti zapsány na jiném listu vlastnictví. Nad tento rámec vyšlo v řízení najevo, že sporné nemovitosti, ke kterým měl právo hospodaření s. p. P. se sídlem D. č. 4 v Olomouci, byly předmětem privatizace dvakrát. Po rozdělení původního státního podniku P. Olomouc a po založení s. p. B. Olomouc a s. p. P. Olomouc, byly sporné nemovitosti začleněny do majetku s.p. B. Olomouc, a po jeho privatizaci v roce 1992 Fondem národního majetku jako jediným zakladatelem akciové společnosti B. Olomouc, bylo rozhodnuto, že základní jmění akciové společnosti představuje cena hmotného a dalšího majetku s.p. B. Olomouc. Jmenovitý seznam základního jmění, obsahující i předmětné nemovitosti, byl obsažen ve schváleném privatizačním projektu s. p. B. a k 15. 10. 1992 byl povolen vklad vlastnického práva předmětných nemovitostí do katastru na LV č. 1189. Sporné nemovitosti však byly zahrnuty i v privatizačním projektu s.p. P. Olomouc, a v souladu s usnesením vlády ČR z června 1992 je Fond národního majetku kupní smlouvou uzavřenou dne 1.7.1993 prodal stěžovatelce. Obecné soudy označily tuto smlouvu za absolutně neplatnou, neboť Fond národního majetku prodal sporné nemovitosti v době, kdy již nebyl jejich vlastníkem. Na základě této neplatné smlouvy tedy stěžovatelka nemohla nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem, neboť převodce nemohl převést více práv, nežli měl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci je třeba nejprve připomenout meze, v nichž Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud dal ve své dřívější rozhodovací praxi již mnohokrát najevo, že není nadřízen soudům obecným a že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost jejich rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (ÚS, sv. 3, č. 5, II.ÚS 45/94).
Pro Ústavní soud bylo rozhodující zjištění obecných soudů o absenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky, která se domáhala určení vlastnictví k nemovitostem zapsaným na LV 135 pro k. ú. H. (kde jsou však zapsány zcela jiné nemovitosti, než jak uváděla), zatímco sporné nemovitostí jsou zapsány na jiném listu vlastnictví. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že původně chybný petit návrhu doplnila a opravila návrhem ze dne 8. 3. 1995 (č.l. 63), opomíná však, že svůj návrh dále změnila, a to při jednání dne 31. 1. 1996 (č.l. 78), kdy po poučení soudu, že petit, tak jak byl upraven, neodpovídá hmotněprávní úpravě, navrhla připuštění změny a petit formulovala tak, jak o něm bylo rozhodnuto. Ústavní soud shledal, že postup a rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny, a že právní závěry obecných soudů se opírají o skutková zjištění obsažená ve spise, nejsou s nimi v extrémním rozporu a rozhodnutí jako celek pojednalo žalobní návrh a je plně přezkoumatelné. Rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu.
Námitku stěžovatelky, že v senátě odvolacího soudu zasedá v jiných případech než v tomto soudkyně, která věc rozhodovala v prvém stupni, Ústavní soud považuje v daném případě za irelevantní. Ústavní stížnost je prostředkem individuální právní ochrany, takže stěžovatelka by tedy musela být napadeným zásahem sama postižena, což se, jak uvádí, v jejím případě nestalo.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu