ECLI:CZ:US:2002:4.US.375.02
sp. zn. IV. ÚS 375/02
Usnesení
IV. ÚS 375/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 3 Zt 1167/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě rozhodla o pokračování trestního stíhání stěžovatele, které bylo usnesením vyšetřovatelky tehdejšího Městského úřadu vyšetřování Policie ČR v Ostravě ze dne 9. 11. 2000 dle §173 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1969 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") přerušeno, neboť důvod přerušení pominul.
V odůvodnění v záhlaví citovaného usnesení je uvedeno, že k přerušení předmětného trestního stíhání stěžovatele došlo s odkazem na skutečnosti, že se nepodařilo zajistit přítomnost stěžovatele a tehdy v úvahu přicházejícího svědka A. Z. Protože důvod přerušení trestního stíhání pominul, bylo rozhodnuto o tom, že se v daném trestním stíhání stěžovatele pokračuje.
V záhlaví uvedené usnesení napadl stěžovatel včas podanou ústavní stížností. V ní zejména uvádí, že dne 23. 4. 2002 mu bylo doručeno v záhlaví uvedené usnesení, ze kterého se poprvé dozvěděl o existenci usnesení o přerušení jeho trestního stíhání, které mu nikdy nebylo oznámeno (doručeno). Dále uvádí, že nedošlo k řádnému zahájení trestního stíhání, neboť mu nebylo sděleno obvinění, a tak byl zbaven práva být obeznámen s vydaným rozhodnutím týkajícím se jeho osoby a práva podat proti němu opravný prostředek. Stěžovatel se domnívá, že označený policejní orgán a státní zastupitelství jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená práva a svobody podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vyvolaly stav protiústavnosti. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR vydal nález, kterým zruší usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 3 Zt 1167/99 a dále přikázal Policii České republiky, Městskému ředitelství v Ostravě v trestní věci vedené pod ČTS: MROV - 285/1 TO-105-2002 doručit stěžovateli usnesení vyšetřovatelky policie ze dne 9. 11. 2000, jímž bylo rozhodnuto o přerušení trestního stíhání stěžovatele.
V posuzované věci je nutno poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl.). V tomto rozhodnutí Ústavní soud zformuloval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze už napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle příslušných procesních předpisů. Pravomoc Ústavního soudu je namířena hlavně proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Oprávnění přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dáno jen za podmínky, že náprava jiným způsobem není možná. Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci je vykládán tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu. Takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení, a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností.
V projednávané věci nelze napadené usnesení považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci do stěžovatelových základních práv a svobod, který by splňoval uvedené podmínky. Trestní řízení doposud nebylo pravomocně ukončeno, nachází se teprve v počáteční fázi, v přípravném řízení, jehož případnými protiústavními vadami se může zabývat také obecný soud, bude-li podána obžaloba. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. Tento závěr vyplývá z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí zásadou subsidiarity (podobně usnesení ze dne 4. 2. 2000, II. ÚS 49/2000).
Ústavní soud ČR konstatuje, že není oprávněn zasahovat do zákonných kompetencí obecného soudu. V záhlaví uvedené usnesení není samo o sobě způsobilé přivodit stěžovatelem namítaný zásah do jeho základních práv. Lze však za určitých okolností připustit, že napadené rozhodnutí by mohlo být pokračováním takového zásahu, pokud by k němu došlo postupem orgánu činným v trestním řízení v předcházejícím řízení. I v takovém případě lze odkázat na argumentaci uvedenou shora, tj. že případné vady přípravného řízení mohou být odstraněny v dalších fázích trestního řízení (tzn. již při přezkoumání obžaloby, resp. při předběžném projednání obžaloby).
Z těchto důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj