ECLI:CZ:US:2002:4.US.376.01
sp. zn. IV. ÚS 376/01
Usnesení
IV. ÚS 376/01
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) N.Q.D., 2) P.T.L., obou zastoupených JUDr. J.C., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2001, čj. 1 Nt 2301/2001 - 13, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2001, čj. 8 To 173/2001 - 27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že P.L. (dále jen "druhá stěžovatelka"), jakožto matka odsouzeného N.Q.D. (dále jen "prvního stěžovatele"), podala dne 10. 1. 2001 návrh na obnovu řízení pravomocně zakončeného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1996, čj. 5 To 477/96 - 68, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 1996, čj. 1 T 85/96 - 47, jímž byl první stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců a k trestu vyhoštění. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že neuposlechl rozhodnutí Policie ČR ze dne 12. 10. 1995, čj. PSP-26411/CPPS-c-95, vydaného ve správním řízení podle §14 odst. 1 písm. a), odst. 4 tehdy platného zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Tímto rozhodnutím mu byl zakázán pobyt na území ČR po dobu tří let s odůvodněním, že byl odsouzen pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 6. 1995, sp.zn. 3 T 80/95.
Podle §14 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců může být cizinci zakázán pobyt v ČR nejméně na jeden rok, jestliže byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen, avšak citovaným trestním příkazem ze dne 30. 6. 1995 byl první stěžovatel odsouzen pouze k peněžitému trestu a k propadnutí věci, a nikoli tedy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Rozhodnutí Policie ČR o zákazu pobytu tedy bylo tedy dle tvrzení stěžovatelů formálně nesprávné.
První stěžovatel toto rozhodnutí nerespektoval a byl následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 1996, čj. 1 T 85/96 - 47, odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí k trestu odnětí svobody na šest měsíců a k časově neohraničenému vyhoštění, a to bez ohledu na to, že proti rozhodnutí, jehož výkon měl mařit, podal odvolání a že poukazoval na protiústavnost v řízení použitého ustanovení §14 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, vylučujícího odkladný účinek odvolání.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1996, čj. 5 To 477/96 - 68, bylo odvolání proti citovanému rozsudku obvodního soudu zamítnuto, přičemž tvrzenou protiústavností správního rozhodnutí i použitého ustanovení zákona o pobytu cizinců se městský soud nezabýval a jen okrajově poznamenal, že vada správního rozhodnutí je jen formální, neboť by stejně byl dán důvod k zákazu pobytu dle §14 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Následná ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. IV. ÚS 4/1997, proti rozhodnutím obvodního a městského soudu byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Trest odnětí svobody v délce šesti měsíců byl zcela vykonán, zatímco trest vyhoštění (na dobu neurčitou) zcela vykonán nebyl, neboť se jedná o trest trvající.
Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 25/97, byla zrušena ustanovení §14 odst. 1 písm. f) a §14 odst. 4 zákona o pobytu cizinců jakožto protiústavní, a to v prvém případě s účinností ode dne 13. 5. 1999 a v druhém případě ode dne 13. 7. 1998. Byla tedy zrušena ta ustanovení, na základě kterých bylo ve správním řízení vydáno rozhodnutí policie ČR o zákazu pobytu, jehož neuposlechnutím se měl první stěžovatel dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí.
Dle názoru stěžovatelů tím byla naplněn podmínka obnovy řízení dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, neboť se vyskytly nové skutečnosti, soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Navíc dle ustanovení §71 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud zcela vykonán, což je i případ prvního stěžovatele, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení a takové rozhodnutí se rovněž stává nevykonatelným.
Dále stěžovatelé poukazují na skutečnost, že rozhodnutím o vyhoštění prvního stěžovatele se cítí zkráceni v právu na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vzhledem k tomu, že na základě tohoto rozhodnutí má být první stěžovatel trvale odloučen od své matky (druhé stěžovatelky) a bratra, kteří mají povolen pobyt na území ČR. V tomto smyslu poukazovali stěžovatelé i na dvě konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva týkající se vyhošťování cizinců.
Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhovali, aby byla obnova řízení povolena. Obvodní soud pro Prahu 10 však jejich návrh na obnovu řízení ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. 2. 2001, čj. 1 Nt 2301/2001 - 13, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí zcela opominul zabývat se některými navrhovanými důvody obnovy, zejména pak argumentací ustanovením §71 zákona o Ústavním soudu. Navíc k veřejnému zasedání konanému dne 28. 2. 2001 nebyl přizván tlumočník, a druhá stěžovatelka tedy vůbec nerozuměla, co se při něm projednává.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé stížnost, avšak Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2001, čj. 8 To 173/2001 - 27, tuto stížnost zamítl s odůvodněním, že sice podmínky ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců v původním řízení naplněny nebyly, avšak tento nedostatek bylo možno řešit pouze podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, a nikoli návrhem na obnovu řízení. Navíc, ačkoli stížnost podal jak první stěžovatel, tak druhá stěžovatelka, zabýval se městský soud pouze stížností první stěžovatelky a stížnost prvního stěžovatele ponechal bez rozhodnutí.
Městský soud se dále jako první zabýval některými ústavněprávními aspekty návrhu, ačkoli ani tento soud nehodnotil námitku týkající se zásadní změny situace, která nastala zrušením ustanovení §14 odst. 4, na základě kterého byl první stěžovatel vazebně stíhán již v době, kdy ve správním řízení teprve probíhalo odvolací řízení.
Na základě všech uvedených důvodů stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich základní právo na soudní ochranu dle článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy a navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 85/96 a sp. zn. 1 Nt 2301/2001, Ústavní soud zjistil, že dne 20. 9. 1996 byl první stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, čj. 1 T 85/96 - 47, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců a k trestu vyhoštění. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že se zdržoval na území ČR, přestože mu byl rozhodnutím Policie ČR ze dne 12. 10. 1995, čj. PSP-26411/CPPS-c-95, zakázán pobyt na území ČR.
Následné odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. 5 To 477/96 - 68, zamítl s tím, že rozhodnutí Policie ČR o zákazu pobytu vykazuje pouze formální vadu, když je v něm citováno ustanovení §14 odst. 1 písm. a) místo §14 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců.
Dne 10. 1. 2001 podali stěžovatelé návrh na obnovu řízení, který zdůvodnili zejména tím, že vzhledem ke zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm. f), §14 odst. 4 zákona o pobytu cizinců nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 25/97, a rovněž vzhledem ke znění jednotlivých ustanovení §71 zákona o Ústavním soudu, jsou zde nové skutečnosti, soudu dříve neznámé, které mohou odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé. Obvodní soud pro Prahu 10 svým usnesením ze dne 28. 2. 2001, čj. 1 Nt 2301/2001 - 13, návrh zamítl s odůvodněním, že nebyly naplněny podmínky obnovy řízení vyžadované ustanovením §278 odst. 1 trestního řádu, neboť obnovu řízení v pravomocně ukončeném řízení lze povolit jen tehdy, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, tedy skutkové okolnosti reprezentované konkrétními důkazy, nikoli lze-li věc nově hodnotit z právního hlediska.
Proti tomuto rozhodnutí obvodního soudu podali stěžovatelé stížnost, kterou Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 29. 3. 2001, čj. 8 To 173/2001 - 27, zamítl s odůvodněním, že je sice zřejmé, že nebyly naplněny podmínky ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, na základě kterého byl správním rozhodnutím Policie ČR prvnímu stěžovateli zakázán pobyt na území ČR, avšak městskému soudu nepřísluší posuzovat správnost předmětného správního rozhodnutí. Pochybení spatřuje městský soud rovněž v rozhodnutí obvodního soudu ze dne 20. 9. 1996, avšak tuto věc bylo možné řešit pouze podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, a nikoli návrhem na obnovu řízení. Městskému soudu nepřísluší posuzovat zákonnost rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 1996 ani svého vlastního rozhodnutí ze dne 26. 11. 1996.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Především považuje za nutné zdůraznit, že rozhodnutí Policie ČR o zákazu pobytu ze dne 12. 10. 1995 zjevně chybně odkazuje na ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť stěžovatel nebyl trestním příkazem ze dne 30. 6. 1995 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jak to vyžaduje zmíněné ustanovení zákona o pobytu cizinců, ale pouze k peněžitému trestu a trestu propadnutí věci. Z toho vyplývá, že toto rozhodnutí je zjevně formálně vadné.
První stěžovatel proti tomuto rozhodnutí sice podal odvolání, avšak opožděně a proto tato skutečnost pro další průběh řízení nemá jakýkoli význam, a to především z hlediska stěžovateli zdůrazňované okolnosti, že ustanovení §14 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, na základě kterého nemá odvolání proti rozhodnutí o zákazu pobytu odkladný účinek, bylo nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 25/97, zrušeno jako protiústavní. Z toho tedy vyplývá, že výše citované správní rozhodnutí Policie ČR nabylo právní moci a bylo pro prvního stěžovatele závazné, a to přesto, že později týmž nálezem Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, na jehož základě mělo být toto rozhodnutí fakticky vydáno.
První stěžovatel měl tedy povinnost se zmíněnému správnímu rozhodnutí podřídit a opustit území ČR na dobu v něm uvedenou. To však neučinil, a proto byl na základě ustanovení §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 1996 odsouzen k trestu vyhoštění. Správnost tohoto rozhodnutí následně potvrdil i Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 26. 11. 1996. Zde je třeba zdůraznit skutečnost, že v celé věci se jedná o obnovu řízení, v němž byla vydaná tato dvě rozhodnutí, a nikoli o obnovu řízení, v němž bylo vydáno výše uvedené správní rozhodnutí Policie ČR.
Stěžovatelé ve svém návrhu na obnovu řízení i v ústavní stížnosti tvrdí, že zrušením ustanovení §14 odst. 1 písm. f) a §14 odst. 4 zákona o pobytu cizinců nastaly nové skutečnosti odůvodňující jiné rozhodnutí ve věci. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje, neboť z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 1996 byl vydán na základě ustanovení §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona a nelze tvrdit, že neuposlechnutí pravomocného rozhodnutí státního orgánu není trestným činem podle tohoto ustanovení jen na základě toho, že toto rozhodnutí mělo být vydáno na základě ustanovení, které bylo později zrušeno jako protiústavní. Pravomocné rozhodnutí státního orgánu vydané na základě takového zákonného ustanovení má tytéž právní účinky, jako každé jiné, pouze s výhradou ustanovení §71 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu.
Zmíněná ustanovení zákona o Ústavním soudu ve věci prvního stěžovatele rovněž nelze aplikovat, protože jde o podmínky obnovy řízení, ve kterém byl vydán trestní rozsudek nikoli na základě zrušeného [§14 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců], ale na základě dosud platného zákonného ustanovení [§171 odst. 1 písm. b) trestního zákona].
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že stěžovatel pochybil, když proti výše citovanému, zjevně vadnému, správnímu rozhodnutí Policie ČR nepodal včas opravný prostředek, neboť v důsledku této skutečnosti se toto rozhodnutí stalo pravomocným a pro prvního stěžovatele závazným.
Co se týče námitky stěžovatelů týkající se souladu ústavní stížností napadených rozhodnutí s ustanovením čl. 8 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud konstatuje, že tato rozhodnutí jsou v plném souladu s Úmluvou i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, neboť trest vyhoštění byl stěžovateli uložen v souladu se zákonem, a to v důsledku vědomého maření výkonu pravomocného a závazného rozhodnutí státního orgánu. Přestože byl první stěžovatel vyhoštěn ze země, v níž mají bydliště příslušníci jeho rodiny, konkrétně jeho matka a bratr, má Ústavní soud za to, že zájem na zachování veřejného pořádku a respektování právního řádu ČR v tomto konkrétním případě převažuje nad zájmem na ochranu soukromého a rodinného života dle zmíněného ustanovení Úmluvy.
Námitka stěžovatelů ohledně chybějícího tlumočníka na veřejném zasedání před Obvodním soudem pro Prahu 10 (1 Nt 2301/2001, č.l. 10, 11) rovněž neobstojí, neboť z protokolu o tomto jednání vyplývá, že přítomnost tlumočníka nebyla vzhledem k ustanovení §28 trestního řádu nezbytně nutná a lze konstatovat, že jeho absence na tomto jednání se nijak v dalším průběhu řízení neprojevila.
Námitka stěžovatelů, že městský soud se ve svém rozhodnutí ze dne 29. 3. 2001 zabýval pouze stížností druhé stěžovatelky, a nikoli stížností prvního stěžovatele, je bezpředmětná, neboť obě stížnosti se týkaly téže věci a byly i totožně odůvodněny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelů nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu