ECLI:CZ:US:2002:4.US.379.02
sp. zn. IV. ÚS 379/02
Usnesení
IV. ÚS 379/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. D. Š., advokátkou, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 4. 2002, sp. zn. 1 Nt 116/2002, a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 8. 2002, sp. zn. 3 T 296/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení domáhá zrušení v záhlaví označených vazebních rozhodnutí obecného soudu a namítá, a to s ohledem na tvrzení v návrhu blíže rozvedená, dotčení na svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k vlastnímu věcnému přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, zkoumá, zda byly splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem. V této souvislosti nemohl odhlédnout v předmětné věci od toho, že stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, domáhá zrušení rozhodnutí obecného soudu, proti nimž je (byl) přípustný opravný prostředek (stížnost), o čemž byl taktéž v jejich odůvodněních řádně poučen.
Ústavní stížnost je totiž oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (Ústavního soudu) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k (případné) nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. usnesení ve věci IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331).
Jak vyplývá z řečeného, stěžovatel nedostál požadavku, vyjádřenému v ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto byl jeho návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f) téhož zákona jako nepřípustný usnesením odmítnut, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj