ECLI:CZ:US:2002:4.US.381.01
sp. zn. IV. ÚS 381/01
Usnesení
IV. ÚS 381/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M.P., zastoupeného JUDr. A.H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 11 To 629/2000, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2001, napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 11 To 629/2000, a tvrdil, že tímto rozhodnutím orgánu veřejné moci byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 1 a č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož jím byl dle jeho přesvědčení porušen i čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, pročež se domáhal, aby napadené rozhodnutí Ústavní soud svým nálezem zrušil.
Jak patrno ze spisu, sp. zn. 1T 303/2000, Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, rozsudkem tohoto soudu ze dne 16. 10. 2000, č.j. 1T 303/2000-65, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci dle §197a trestního zákona a trestním činem ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 téže normy a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnáct měsíců. Nadto byla stěžovateli tímto rozhodnutím uložena povinnost zaplatit poškozené J.K., takto vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem, na náhradě škody uvedenými trestnými činy způsobené částku ve výši 3372,- Kč. Se zbytkem svého nároku ve výši 22.744,40 Kč byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, když nalézací soud dospěl po provedeném řízení k závěru, že nelze na základě předložených důkazů spolehlivě ověřit přesnou výši náhrady, která by měla být poskytnuta na úhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením zraněného chrupu poškozené.
K následnému odvolání poškozené, směřujícího do naposled uvedeného výroku, byl konstatovaný rozsudek soudu prvního stupně vpředu označeným rozsudkem odvolacího soudu zrušen ve výroku o náhradě škody, když ostatní výroky nebyly žádnou ze stran trestního řízení odvoláním napadeny. Odvolací soud nově rozhodl dle §228 odst. 1 trestního řádu o náhradě škody tak, že zavázal stěžovatele uhradit poškozené škodu ve výši 22.744,40 Kč, a to poté, co se neztotožnil s vývody soudu prvého stupně a dospěl k závěru o tom, že požadavek poškozené je zcela oprávněný a správně vyčíslený.
Na výzvu Ústavního soudu se k podané stížnosti vyjádřil předseda senátu 11 To Krajského soudu v Hradci Králové, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastník, KSZ, se tohoto svého postavení v řízení o ústavní stížnosti v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdalo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká neúplné a neobjektivní zjištění skutkového stavu. V této souvislosti poukazuje na nezohlednění té skutečnosti, že poškozená trpěla dentálními poruchami již před spácháním trestného činu, a dále zdůrazňuje, že o náhradě škody tímto jednáním způsobené bylo rozhodnuto toliko na základě faktur dodaných "věcně a materiálně zainteresovanou" ošetřující lékařkou. Z těchto námitek dovozuje nezbytnost rozhodnout v takových případech pouze na základě znaleckého posudku, anebo nestranného odborného vyjádření.
Jak již Ústavní soud opakovaně konstatoval ve svých rozhodnutích, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad jejich činností a zejména přehodnocovat dokazování před nimi prováděné, a tím zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutími nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami dle článku 10 Ústavy ČR. Již vůbec mu potom nepřísluší hodnotit důkazní sílu či váhu jednotlivých ve věci provedených důkazů, neboť zásada volného hodnocení důkazů, jež je výrazem obecně proklamované zásady nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů.
Z obsáhlé judikatury Ústavního soudu se též podává, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (např. nález Ústavního soudu ČR ve věci, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34, vydání 1., Praha C.H.B., 1995; stejně tak i nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 314/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, vydání 1., Praha C.H.B., 2000 a celá řada dalších). Pokud odvolací soud mimo jiné i na základě "pokladních stvrzenek" vystavených ošetřující lékařkou ve spojení se soudem vyžádanou lékařskou zprávou, ve které (sluší se dodat) nadto předchozí dentální porucha byla reflektována (č.l. 42, 43, 61 spisu o.s.), učinil skutková zjištění, která posléze hodnotil a kvalifikoval tak, jak je z výroku a následně i odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, lze jeho postupu z hlediska ústavněprávního s ohledem na shora uvedené stěží co vytknout.
Neshledal-li Ústavní soud v dané věci namítané porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu