ECLI:CZ:US:2002:4.US.413.01
sp. zn. IV. ÚS 413/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti A.M., zastoupeného JUDr. A.V., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2001, sp. zn. 3 To 198/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 9. července 2001, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2000, sp. zn. 45 T 7/99, zrušen a bylo nově rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele.
Zrušeným rozsudkem byl stěžovatel, pro trestný čin krácení daně a poplatku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na dobu tří let a k peněžitému trestu. Novým výrokem o vině a trestu byl změněn trest na nepodmíněný v trvání pěti let. Peněžitý trest zůstal zachován. Základním důvodem změny uvedeného rozsudku byla skutečnost, že stěžovatel po zahájení řízení u finančního úřadu při kontrole přesně vyjmenoval doklady, které mají být vyloučeny z jeho účetnictví. Stěžovatel tak učinil po prověření těchto dokladů finančním úřadem, který shledal, že vykázané transakce se neuskutečnily. Stěžovatel po celou dobu tvrdil, že netuší, jak se tyto doklady do jeho účetnictví dostaly, a že jejich přítomnost v účetních dokladech zjistil až po informaci finančního úřadu. Takový postup svědčí, dle stěžovatele, o nepřímém úmyslu, když ani nepopíral, že účetnictví vedl nedbale. Vrchní soud však uvedené jednání posoudil jako úmysl přímý. Takový závěr, dle názoru stěžovatele, nemá oporu v nalézacím řízení, když pouze soudu nalézacímu přísluší hodnocení důkazů.
Dle tvrzení stěžovatele bylo v ústním odůvodnění napadeného rozsudku, které se zcela nepromítlo do písemného vyhotovení, uvedeno, že stěžovatel neuvedl osobu, od které měl nepravé doklady získat. Vrchní soud uvádí zamlžení významných okolností, když současně stěžovateli nebyly přiznány polehčující okolnosti, ani zohledněny výpovědi svědků. Stěžovatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu IV. ÚS 36/98, který uvádí, že princip odpovědnosti za zavinění představuje jeden ze základních znaků definice trestného činu. Vzhledem k principu presumpce neviny je závěr o zavinění pachatele závěrem právním a musí být výsledky provedeného dokázání vždy prokázán a musí z nich logicky vyplynout. Jestliže vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatel spáchal trestný čin v úmyslu přímém a na základě toho kvalifikoval jeho jednání odlišně od soudu nalézacího, nemůže jeho závěr obstát a hodnocení zavinění je protiústavní, neboť porušuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dále stěžovatel namítal porušení svých základních práv zaručených v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť je nutno vždy vycházet z toho, že obviněný má právo na obhajobu a tedy není povinen vypovídat.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu 3 To. Ten označil uvedenou ústavní stížnost za nedůvodnou, když v podrobnostech odkázal na obsah napadeného rozsudku. Současně uvedl, že považuje za nepřípadné námitky uvedené v ústavní stížnosti, stejně jako citaci čl. 6 odst. 1 Listiny, když stěžovatel měl zřejmě na mysli ustanovení čl. 8 odst. 1 Listiny. Stejně tak odkázal účastník na nepřezkoumatelnost ústavní stížnosti v části odkazující na čl. 40 Listiny, bez uvedení konkrétního odstavce, k jehož porušení mělo dojít. Dále účastník uvedl, že pokud stěžovatel tvrdí, že k uložení nepodmíněného trestu mělo dojít proto, že "mlžil" určité okolnosti, a proto, že snad neoznámil či neuvedl od koho obdržel nepravé doklady, je tento jeho názor a výklad zcela mylný. V napadeném rozsudku je pouze konstatováno, že soud odvolací, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal polehčující okolnost v podobě doznání a spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, neboť doznání stěžovatele nebylo úplné tak, jak má mysli ustálená soudní praxe, podle které má tímto doznáním pachatel významným způsobem napomoci při objasňování své trestné činnosti. Z uvedených důvodů proto účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Na základě výzvy zaslané VSZ, se vedlejší účastník svého postavení vzdal a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.
Ústavní soud si rovněž vyžádal spis vedený ve věci u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 7/99. Po prostudování všech materiálů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
K části ústavní stížnosti, kde stěžovatel odkazuje na odlišnost ústního a písemného odůvodnění rozsudku, Ústavní soud konstatuje nepřezkoumatelnost takového tvrzení. Pro jakékoliv posuzování je rozhodné právě písemné odůvodnění, neboť v něm musí být jednoznačně odůvodněny okolnosti, které vedly obecný soud k učiněnému rozhodnutí.
Ústavní soud především připomíná, že odporuje jeho úkolům a postavení, aby byl stavěn do role další instance v systému obecného soudnictví. Je nucen konstatovat, že i podaná ústavní stížnost toto jeho postavení do značné míry nerespektuje, když v mnoha bodech tento soud do takové role staví. Není také úkolem Ústavního soudu, aby potvrzoval názory obecných soudů. Dokonce ani za situace, kdy Ústavní soud ne zcela nebo dokonce vůbec nesdílí některé závěry či výroky při aplikaci obyčejného práva tak, jak byly orgány veřejné moci učiněny, není tato skutečnost sama o sobě důvodem pro jeho zásah. Přesto však konstatuje k věci samé, že na základě spisu vedeného ve věci, shledal vadnost rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž bylo dovozeno, že byla naplněna přísnější právní kvalifikace po formální stránce, ale nikoliv po stránce materiální, neboť chybí některé podmínky pro její použití. Podkladem pro takové úvahy byla pro soud prvého stupně zejména jednoduchost provedení činu, bez užití zvláštní lsti, dosavadní řádný život stěžovatele a náhrada jím způsobené škody. Takový závěr však byl nesprávný s ohledem na to, že uvedené okolnosti mají význam při úvaze o trestu, nikoliv při úvaze o stupni společenské nebezpečnosti trestného činu. Odvolací soud pochybení odstranil napadeným rozhodnutím, při němž použil přísnější právní kvalifikaci trestného činu, a to jak po formální stránce - výše způsobené škody, tak i po materiální stránce - častější výskyt podobného jednání v současné době. Tuto úvahu podporuje i ten fakt, že podnět k zahájení trestního řízení podal, jak je zřejmé ze spisu, přímo F.ú., který prováděl příslušnou daňovou kontrolu, a který byl tedy způsobilý posoudit, do jaké míry je případ stěžovatele obvyklý. Jednání stěžovatele, které následovalo po prověření jeho daňových dokladů, je sice nutno brát v úvahu, ovšem posouzení právního významu takového jednání přísluší právě obecným soudům při hodnocení okolností spáchání konkrétního trestného činu.
Odvolacím soudem je v napadeném rozhodnutí správně konstatován i úmysl přímý, tedy záměr snížit daně předložením fingovaných faktur. Pro tento závěr svědčí počet faktur i souhrn částek na nich uvedených, dosahující celkově jedné pětiny veškerých výdajů stěžovatele za předmětné období, stejně jako snaha po nápravě až v okamžiku provádění kontroly finančního úřadu.
Tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je učiněno poněkud vágním způsobem, když z předložených podkladů je zjevné, že jednání u obecných soudů obou stupňů proběhla veřejně a v přiměřené lhůtě. Případnou vadu, spočívající v narušení nezávislosti či nestrannosti soudu, stěžovatel v ústavní stížnosti ani nenamítá. Obdobně není specifikováno ani porušení čl. 40 Listiny. Stěžovatel netvrdí narušení zásady presumpce neviny a ani porušení zásady projednací. Také právo na právní zastupování bylo respektováno, když zvolený právní zástupce byl přítomen všem jednáním orgánů činných v trestním řízení. Názor vyjádřený v ústavní stížnosti, že využitím práva na odepření výpovědi se stěžovatel dostal do situace, kdy toto jednání mělo být považováno za přitěžující okolnost, shledal Ústavní soud jako nepodložený. Z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je zjevné, že skutečným důvodem, pro který odvolací soud polehčující okolnosti stěžovateli nepřiznal, byla absence aktivního přispění stěžovatele při objasňování trestné činnosti v takové intenzitě, jakou má na mysli zákon i ustálená judikatura obecných soudů.
Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud při svém rozhodování ve věci neporušil žádné stěžovatelem zmiňované základní právo, či svobodu, a že ke svým závěrům dospěl po procesu, který jako celek byl veden fair způsobem, při respektování rovného postavení účastníků řízení, tak jak má na zřeteli nejen judikatura Ústavního soudu, ale i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu