ECLI:CZ:US:2002:4.US.417.02
sp. zn. IV. ÚS 417/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti D. L., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2002, sp. zn. 38 Ca 227/2001, ve spojení s rozhodnutím Policejního prezídia ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 23. března 2001, č.j. PPR - 6035/RCP - c - 215 - 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 25. června 2002 ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba do rozhodnutí Policejního prezídia ČR, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Správy Středočeského kraje, oddělení cizinecké policie v Příbrami ze dne 27. listopadu 2000, č.j. PSC - 904/CP - PB - 2000, o nevydání povolení k pobytu.
Stěžovatel obsáhle popsal okolnosti za nichž rozhodovaly správní orgány. Ty však, podle jeho názoru, dostatečně nezhodnotily skutečnost, že uzavřel manželství s občankou ČR. Uvedl, že správní soud sice své rozhodnutí podrobně odůvodnil, a to i s odkazem na čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rozhodnutí však porušuje jeho základní práva a svobody a také právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. K tvrzenému zásahu do jeho základních práv mělo dojít zejména tím, že orgány veřejné moci porovnávaly společenskou nebezpečnost jednání, pro které byl pravomocně odsouzen, se zásahem do jeho osobního a soukromého života tím, že mu nebude vydáno povolení k trvalému pobytu. Právo na spravedlivý proces mělo být porušeno tím, že v řízení nebyly adekvátně zhodnoceny důsledky neposkytnutí povolení k pobytu na skutečnost, že se mu z manželství s občankou ČR narodilo dítě. Orgány veřejné moci se nezabývaly jeho rodičovskou zodpovědností a ani jinými hledisky vycházejícími ze zákona o rodině.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka Městského soudu v Praze, za který se vyjádřila předsedkyně senátu 38 Ca. Ta uvedla, že argumenty uvedené v ústavní stížnosti jsou totožné s argumenty správní žaloby. S těmito námitkami se účastník v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitým způsobem vyrovnal a uvedl, jaké úvahy jej vedly k zamítnutí žaloby. Předsedkyně senátu proto odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. Závěrem uvedla, že městský soud neshledal ve svém postupu zásah do práv zaručených v čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož ani do práv garantovaných v čl. 90 Ústavy ČR.
K věci se rovněž vyjádřil vedlejší účastník - Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, za který se vyjádřil její ředitel. Ten odkázal na vyjádření, které poskytl Městskému soudu v Praze v řízení o správní žalobě. Uvedl, že novým šetřením bylo shledáno, že v řízení o rozkladu stěžovatele proti rozhodnutí Odboru pro azylovou a migrační politiku Ministerstva vnitra ČR, dosud nebylo rozhodnuto. Stěžovatel tedy pobývá v současné době na území ČR na platné výjezdní vízum.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spisový materiál Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 227/2001, a Policie ČR sp. zn. PSC-904/CP-PB-2000. Po seznámení se s podklady shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud z předložených podkladů zjistil, že o žádosti stěžovatele rozhodovaly správní orgány opakovaně. Původní rozhodnutí ze dne 17. července 2000 bylo odvolacím orgánem zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání. Dne 6. září 2000 bylo vydáno nové rozhodnutí, které však bylo odvolacím orgánem opět zrušeno a vráceno k novému projednání. Teprve rozhodnutí ze dne 27. listopadu 2000 odvolací orgán potvrdil. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal ústavní stížností napadenou správní žalobu. Důvodem prvého kasačního rozhodnutí byla skutečnost, že správní orgán se nezabýval otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o nevydání povolení k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Důvodem druhého kasačního rozhodnutí bylo, že správní orgán I. stupně stěžovateli neposkytl možnost využít všech jeho procesních práv, což mělo za následek, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a správní orgán dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, zejména s ohledem na jeho dopad do soukromého a osobního života stěžovatele.
Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů i správního soudu je zjevné, že svůj postup opřely především o ustanovení §78 lit. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o pobytu"), které stanoví, že policie povolení k pobytu nevydá, jestliže v době řízení budou zjištěny skutečnosti podle ustanovení §80 odst. 2 lit. g) zákona o pobytu, tedy, že cizinec byl pravomocně odsouzen soudem ČR ze spáchání úmyslného trestného činu k trestu odnětí svobody v délce převyšující tři roky, za podmínky, že důsledky takovéhoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro ukončení pobytu. V době, kdy správní orgány rozhodovaly o stěžovatelově žádosti, byl již pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. března 1998, sp. zn. 7 T 157/97, uznán vinným z úmyslného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, a dle ustanovení §187 odst. 1 a 2 trestního zákona byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Odvolání stěžovatele bylo Městským soudem v Praze usnesením ze dne 18. června 1998, pod sp. zn. 5 To 183/98, jako nedůvodné zamítnuto. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. června 2000, sp. zn. 10 PP 125/2000, byl stěžovatel podmínečně propuštěn z výkonu trestu, se zkušební dobou v trvání sedmi let.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud ve věznici Valdice uzavíral stěžovatel dne 28. srpna 1998 sňatek, činil tak v době, kdy již existovala zákonem stanovená překážka pro jeho budoucí povolení k pobytu.
O pobytu cizinců na svém území rozhoduje každý suverénní stát sám. Podmínka stanovená v ustanovení §80 odst. 2 lit. g) zákona o pobytu, není v rozporu s žádným ustanovením Listiny. Zda nastaly okolnosti hodné zvláštního zřetele (sloučení rodiny) bylo předmětem správního uvážení. Z předložených podkladů je zjevné, že se správní orgány zabývaly věcí opakovaně, právě s ohledem na správné posouzení argumentů svědčících pro a proti vydání povolení k pobytu. S touto problematikou se orgány vypořádaly způsobem, který je zřejmý a věcně odůvodněný.
Rovněž správní soud se zabýval dopadem nevydání povolení k pobytu stěžovateli na jeho rodinný život. Jak je zřejmé z předložených podkladů, zabýval se těmito otázkami v rozsahu, v jakém byly předloženy i Ústavnímu soudu. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že není další instancí v systému správního soudnictví a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, popřípadě nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení těchto zásad však neshledal.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu