ECLI:CZ:US:2002:4.US.433.2000
sp. zn. IV. ÚS 433/2000
Usnesení
IV. ÚS 433/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupené JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 13. 10. 1999, čj. 27 C 75/99-28, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2000, čj. 13 Co 89/2000-39, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení A., investiční fond II, a.s., právně zastoupeného JUDr. T. P., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta její žaloba, jíž se domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí dle §64 zákoníku práce. Stěžovatelka uvedla, že ústavní stížnost podává z procesní opatrnosti, neboť ve věci podala dovolání, které opírá o ustanovení 237 odst. 1 písm. f).o.s.ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., dále jen o.s.ř.), tedy o to, že jí nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem.
Stěžovatelka uvádí, že napadenými rozsudky byla porušena především její základní práva procesního charakteru, a to zejména právo na spravedlivý proces chráněné čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nesouhlasí také se závěry soudu prvého stupně, který posoudil vztah žalobkyně k žalovanému jako vztah obchodně právní, neboť tak učinil bez ohledu na jakékoliv právní předpisy či ustálenou judikaturu, která po delší dobu dostatečně rozlišuje postavení člena orgánu obchodní společnosti a pracovněprávní vztah, a připouští jejich souběh u jedné osoby. Tento rozsudek byl naprosto nepravděpodobný a nemohla jej očekávat. Nemohla se tak podle §118 odst. 3 vyjádřit k právnímu hodnocení věci, neboť toto nebylo při soudním jednání nijak naznačeno nebo vysloveno. Odvolacímu soudu vytýká, že své hodnocení opřel o právní názor odlišný od právního názoru soudu prvého stupně, přičemž jej během jednání nevyslovil, a nedal tím stěžovatelce žádnou možnost na tento názor reagovat v době, kdy ještě měla možnost učinit návrh na připuštění dovolání dle §239 odst 2 o.s.ř., či navrhnout další důkazy. V tomto směru poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 139/98. Právní závěr soudu není dle názoru stěžovatelky ani podložen provedenými důkazy. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud vyslovil své závěry právě proto, že nenavrhla vyslovení přípustnosti dovolání, což však neučinila proto, že považovala za zcela zřejmé, že rozsudek soudu prvého stupně nemůže být potvrzen. Dále stěžovatelka namítá porušení práva na svobodnou volbu povolání. Stěžovatelka se domnívá, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její zájmy a žádá, aby byla posuzována podle ustanovení §75 odst. 2 písm a) zákona č. 182/1993 Sb.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje za absurdní výtku stěžovatelky, která soudu vytýká, že jí nebylo naznačeno, jaký právní závěr odvolací soud zaujme a že z této skutečnosti dovozuje, že jí byla odňata možnost jednat před soudem. Pokud by tak postupoval, mohl by účastník, v jehož neprospěch by "naznačení" směřovalo, navrhnout vyloučení soudců. Úkolem soudu není poučovat účastníka o hmotném právu, čímž by se dopustil porušení §5 o.s.ř. Tvrzení stěžovatelky, že jí byla odepřena možnost vyjádřit se k právní stránce věci a navrhnout doplnění dokazování, popřípadě připuštění dovolání, považuje za nepravdivé. Pokud jde o právní stránku věci, odkázal na odůvodnění rozhodnutí.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a zejména uvedl, že ve věci byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, žádný z účastníků přitom nenavrhoval doplnění dokazování před ukončením dokazování u soudu prvého stupně. Tvrzení stěžovatelky, že bylo porušeno její právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, považuje za neopodstatněné a účelové.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 27 C 75/99, Ústavní soud ověřil, že soud prvého stupně na základě zjištění, že stěžovatelka, která původně působila u žalované společnosti A, investiční fond II, a.s., jako nucený správce, byla zvolena předsedkyní představenstva žalované společnosti a byla s ní uzavřena manažerská smlouva na výkon funkce ředitelky, ale protože práce, kterou vykonávala, souvisela s vedením, resp. řízením, společnosti, a jednalo se tedy o výkon činnosti člena statutárního orgánu žalované společnosti, hodnotil právní vztah mezi stěžovatelkou a žalovanou společností jako vztah, na který se vztahuje ustanovení §66 odst. 2 obch. zák. o mandátní smlouvě. Tento vztah skončil ve smyslu ustanovení §574 odst. 1 a 2 obch. zák. tím, že představenstvo žalované společnosti bylo nahrazeno představenstvem novým. Nejednalo se proto o pracovněprávní vztah a stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, shodně s ním konstatoval, že manažerská smlouva nekonstituovala pracovní poměr, ale pouze upřesňovala povinnosti, které stěžovatelka měla u žalované společnosti plnit. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka působila jako předsedkyně statutárního orgánu na základě obchodně právního vztahu, nelze jej konstruovat jako vztah pracovní a ukončit jej výpovědí. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvého stupně v tom, že by stěžovatelka neměla naléhavý právní zájem na určení dle §80 písm c) o.s.ř., a uvedl, že obvodní soud měl zamítnout žalobu jen z toho důvodu, že žalobkyně k požadovanému určení, vzhledem k neexistenci právního vztahu, nemohla mít právní důvod.
V mezidobí od podání ústavní stížnosti rozhodl o uplatněném dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 29. 8. 2001, čj. 21 Cdo 1974/2000-56, dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť neshledal žádný z důvodů přípustnosti dovolání včetně namítaného ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (odnětí možnosti jednat před soudem způsobené nesprávným postupem soudu).
V odůvodnění svého rozhodnutí (nenapadeného ústavní stížností) uvedl, že oba soudy shodně posoudily hmotněprávní základ nároku, když dospěly k závěru, že manažerskou smlouvou nebyl mezi účastníky založen pracovní poměr dle ustanovení §65 odst. 2 zákoníku práce a že stěžovatelka působila u žalované společnosti jako předsedkyně představenstva na základě obchodně právního vztahu, který nelze skončit výpovědí. Odvolací soud pak považoval úvahu soudu prvého stupně o tom, že stěžovatelka neměla naléhavý právní zájem na určení neplatnosti za nadbytečnou. V projednávané věci proto nedošlo ke změně právního náhledu odvolacího soudu oproti právnímu posouzení věci soudem prvého stupně. Nejvyšší soud ČR dále konstatoval, že stěžovatelka měla v průběhu řízení před soudy obou stupňů možnost vyjadřovat se k otázkám souvisejícím s uvedeným právním posouzením věci a nebyla vyloučena z možnosti navrhovat z tohoto pohledu relevantní důkazy, což také, jak je z jejího postupu v řízení patrno, činila, byla vyslechnuta jako účastnice řízení, soudy věc projednaly za její přítomnosti, bylo jí umožněno činit přednesy a navrhovat důkazy. Nebylo jí ani odepřeno právo uplatnit návrh na přípustnost dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř., který dle právní úpravy musí být učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, neboť zákon nesoustřeďuje podání návrhu do určitého okamžiku v řízení. Je jej možno uplatnit již v odvolání, nebo v dalších písemných nebo ústních podáních učiněných při kterémkoliv jednání, a nelze proto dovozovat odnětí možnosti jednat před soudem, s poukazem na neočekávaný vývoj jednání, jak činí stěžovatelka. Námitkami stěžovatelky, týkající se správnosti skutkových zjištění nebo právního posouzení věci, se Nejvyšší soud ČR, s ohledem na nepřípustnost dovolání, nemohl zabývat.
Ústavní soud předesílá, že z jeho dosavadní judikatury je zřejmé, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že jí postupem obecných soudů byla odepřena možnost vyjádřit se k právnímu hodnocení věci ze strany soudů obou stupňů a v návaznosti na toto hodnocení navrhovat případné další důkazy včetně možnosti uplatnit návrh na připuštění dovolání dle ustanovení §239 o.s.ř., a námitka ohledně odlišného právního názoru odvolacího soudu od názoru soudu prvého stupně v potvrzujícím rozsudku.
Ústavní soud konstatuje, že se jedná o totožné námitky, které stěžovatelka uplatnila v dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. Dovolací soud se jimi podrobně a vyčerpávajícím způsobem zabýval a jak je zřejmé z výše uvedeného shrnutí, po prověření řízení u soudů obou stupňů porušení namítaných práv stěžovatelky neshledal. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR a nepovažuje za nutné se k nim opakovaně vyjadřovat.
Ústavní soud se tak ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu ČR, že stěžovatelce postupem soudů nebyla znemožněna realizace jejích procesních práv, zaručovaných občanským soudním řádem, včetně práva podat návrh na připuštění dovolání dle ustanovení §239 o.s.ř. Stejně tak nelze hodnotit právní závěry obsažené v rozsudku odvolacího soudu jako změnu právního náhledu, která by měla být důvodem kasačního rozhodnutí ve smyslu uváděného nálezu, sp. zn. III. ÚS 139/98, neboť otázku povahy právního vztahu stěžovatelky a žalované společnosti a povahu manažerské smlouvy, tedy otázku, která byla podstatou sporu, posoudily oba soudy zcela jednoznačně shodně.
Pokud jde o námitky stěžovatelky, týkající se věcné stránky sporu, kdy stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudu, Ústavní soud připomíná, že z jeho dosavadní judikatury je zřejmé, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ani v tomto směru nelze považovat ústavní stížnost za opodstatněnou, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že soudy se projednávanou věcí zabývaly, vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu a v odůvodnění rozhodnutí, odpovídajícímu požadavkům §157 o.s.ř., uvedly, jakými úvahami byly při rozhodování vedeny a jaké předpisy byly ve věci aplikovány. Stěžovatelce byla v řízení dána možnost navrhovat provedení dalších důkazů k podpoře jejích tvrzení, ta ji však ani v řízení před odvolacím soudem nevyužila ( čl. 36 spisu). Závěry obecných soudů pak nelze hodnotit jako právní závěry, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a napadená rozhodnutí proto nelze hodnotit jak rozhodnutí protiústavní.
Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatelka považovala rozsudek soudu prvého stupně za nepravděpodobný, neboť neodpovídá současné judikatuře, bylo na ní, aby si zajistila možnost dalšího přezkumu soudních rozhodnutí podáním návrhu na připuštění dovolání dle ustanovení §239 o.s.ř., když je to právě Nejvyšší soud ČR a nikoliv Ústavní soud, kterému přísluší sjednocování judikatury obecných soudů. Stěžovatelka však v tomto směru zůstala nečinná, neopodstatněně spoléhala na to, že soudem druhého stupně jí bude vyhověno.
Ústavní soud již dříve judikoval, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, ale je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, probíhající podle zákona a v souladu s ústavními principy.
V občanském soudním řízení převážně platí zásada "nechť si každý střeží svá práva". Bylo v zájmu stěžovatelky pečlivě uvážit, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat, včetně možnosti využití kvalifikovaného právního zastoupení advokátem. Z okolnosti, že v průběhu řízení plně nevyužila všech možností daných jí občanským soudním řádem, nelze dodatečně konstruovat porušení základních práv.
Pro úplnost Ústavní soud zdůrazňuje, že z žádného ustanovení o.s.ř. nelze dovodit povinnost soudu průběžně seznamovat účastníky řízení s vlastními úvahami ohledně právního hodnocení věci a seznamovat je s právními závěry, kterými hodlá odůvodnit své rozhodnutí, jak předpokládá stěžovatelka. Naopak uvedený požadavek je přímo v rozporu s úpravou občanského soudního řízení, popírá jeho účel a smysl postavení soudu jako nestranného orgánu, jehož úkolem je objektivní a spravedlivé posouzení věci na základě zjištěného stavu, kdy poučovací povinnost soudu je dle ustanovení §5 o.s.ř. omezena na poučení o procesním právu a soud je povinen dbát na to, aby v řízení nebyla porušena zásada rovnosti stran (čl. 37 Listiny základních práv a svobod, §18 o.s.ř.).
K porušení práva na svobodnou volbu povolání pak nemohlo již z povahy sporné věci dojít.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu