ECLI:CZ:US:2002:4.US.445.01
sp. zn. IV. ÚS 445/01
Usnesení
IV. ÚS 445/01
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti obce K., zastoupené JUDr. J.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2001, čj. 29 Ca 223/99-38, rozhodnutí FŘ ze dne 29. 4. 1999, čj. 981/99/FŘ140, a rozhodnutí F.ú. ze dne 22. 10. 1998, čj. 205/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím orgánů veřejné moci stěžovatelka tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy ČR, ukládajícího soudům, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. V ústavní stížnosti vytýká jednak finančním orgánům, že jí vyměřily daň z převodu nemovitostí, aniž by zohlednily fakt, že smlouva o převodu nemovitostí je neplatná, neboť obecní zastupitelstvo nedalo k převodu nemovitostí na obchodní společnost O., souhlas, jednak správnímu soudu, že řádně nezkoumal řízení předcházející vydání rozhodnutí finančních orgánů, že ani on nepřihlédl k námitce absolutní neplatnosti právního úkonu, ač k ní přihlédnout měl, a že konvalidaci absolutně neplatné kupní smlouvy nemohl zhojit vklad, o němž stěžovatelka tvrdí, že nebyl povolen ve správním řízení. To, že správní soud vycházel při přezkoumávání zákonnosti napadeného rozhodnutí ze skutkového stavu, který správní orgány neúplně a nesprávně zjistily, a nepřihlédl k vadám daňového řízení, které mají vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, vedlo k nesprávnému závěru, že daňová povinnost vznikla. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí finančních orgánů a správního soudu zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 223/99, a příloh v něm založených vyplynulo, že stěžovatelka a obchodní společnost O., uzavřely dne 18. 8. 1993 smlouvu o prodeji nemovitostí ve smlouvě blíže specifikovaných, za dohodnutou kupní cenu. Za stěžovatelku smlouvu podepsali tehdejší starosta obce Z.P. a zástupce starosty ing. J.L. Rozhodnutím Katastrálního úřadu ve Z., ze dne 3. 11. 1993, čj. 110-V1-3837/93, byl povolen vklad vlastnického práva, jehož právní účinky nastaly dnem 1. 11. 1993. Protože stěžovatelka jako daňový subjekt nepodala daňové přiznání, správce daně jí ústavní stížností napadeným rozhodnutím, totiž platebním výměrem, vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 278 946,- Kč. V odvolání proti platebnímu výměru stěžovatelka uplatnila několik námitek, z nichž nejzásadnější bylo tvrzení, že kupní smlouva je jako právní úkon neplatná, neboť k převodu nemovitostí nedalo tehdejší zastupitelstvo obce souhlas ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení). K převodu vlastnického práva na jiný subjekt tak podle ní nemohlo dojít, a tím nemůže existovat ani předmět daně z převodu nemovitostí, což nemůže změnit ani rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu, neboť bez platného nabývacího titulu ke změně vlastnictví nedochází.
FŘ odvolání stěžovatelky zamítlo. V odůvodnění rozhodnutí reagovalo na námitky stěžovatelky a k otázce, zda předmět daně existuje či nikoliv, poukázalo na právní účinky vkladu vlastnického práva ke dni 1.11.1993. K tomuto datu nastala právní skutečnost, která je předmětem daně z převodu nemovitostí, a k tomuto datu bylo nutno posuzovat všechny prvky daňově právního vztahu. FŘ rovněž odkázalo na ustanovení §28 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1192 Sb., o správě daní a poplatků, podle kterého, vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým rozhodnutím vázán s tím, že finanční orgány nejsou oprávněny měnit nebo rušit rozhodnutí orgánů jiných.
Ve správní žalobě a jejím doplnění stěžovatelka setrvala na svých argumentech uplatněných v řízení před finančními orgány, kritizovala postup a rozhodnutí správních orgánů a upozornila Krajský soud v Brně, že Okresní soud ve Zlíně v řízení o žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem uvedeným v kupní smlouvě z 18. 8. 1993 vyhlásil dne 11. 11. 2000 rozsudek, jímž určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stěžovatelka. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění připomněl, že v řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř. platí vázanost soudu skutkovým stavem zjištěným v době vydání napadeného rozhodnutí, přičemž dokazování se neprovádí. Soud proto posuzoval otázku, zda žalovaný správní orgán ze správně zjištěných skutečností vyvodil správné právní závěry, tj. zda zjištěné skutečnosti, týkající se předmětného právního úkonu, naplňují předpoklady pro vyměření daně z převodu nemovitostí. Po konstatování všech skutkových zjištění (kupní smlouva, rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Z., o povolení vkladu do katastru nemovitostí, právní účinky vkladu, výzva správce daně, přiznání k dani z převodu nemovitostí, výzva správce daně, znalecký posudek, platební výměr správce daně, rozhodnutí odvolacího správního orgánu) soud konstatoval, že postup finančních orgánů byl správný, že správce daně byl v době svého rozhodování vázán ustanovením §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a nemohl odhlédnout od pravomocného rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Z., a proto ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud v Brně vysvětlil, že nemohl vyhovět návrhu stěžovatelky na provedení dalších důkazů, např. spisem Okresního soudu ve Zlíně, neboť pro soud byl rozhodující skutkový stav, který zde byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem, od kterého se odvíjí ústavně právní argumentace stěžovatelky, je nesouhlas s právními závěry správních orgánů a správního soudu a opakované tvrzení, že správce daně neměl vyměřit daň z převodu nemovitostí, neboť k převodu vlastnického práva nemohlo dojít pro neplatnost nabývacího titulu, kupní smlouvy.
Ústavní soud si je vědom toho, že stav zápisů nemusí odpovídat skutečně existujícím právním vztahům a že vklad vlastnického práva nemůže zhojit absolutní neplatnost právního úkonu. Tento právní názor vyjádřil již ve svém nálezu sp. II.ÚS 91/98 (ÚS, sv.12, č.101), na který stěžovatelka odkazovala v řízení před správním soudem. V tomto nálezu Ústavní soud rovněž uvedl, že "posouzení neplatnosti smlouvy lze považovat za předběžnou otázku, která se v řízení o dodatečném vyměření daně vyskytla, a jestliže o ní bylo pravomocně rozhodnuto, byly finanční úřad a finanční ředitelství takovým rozhodnutím vázány (§28 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) a soud z něho měl vycházet (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř)". Okolnosti případu, ve kterém Ústavní soud vyslovil shora citovaný právní názor, však byly zcela rozdílné od okolností projednávaného případu. Ve věci sp.zn. II.ÚS 91/98 bylo v době rozhodování všech tří orgánů veřejné moci pravomocným rozsudkem soudu deklarováno, že kupní smlouva je absolutně neplatná, k čemuž žádný z orgánů veřejné moci nepřihlédl, zatímco v posuzovaném případu v době rozhodování finančních orgánů a správního soudu takový pravomocný rozsudek neexistoval. Za rozhodnutí ve smyslu §28 zákona o správě daní a poplatků nemohlo být podle názoru Ústavního soudu považováno rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Z., ze dne 3.11.1993, čj. 110-VI-3837/93, o povolení vkladu (jak naznačuje argumentace FŘ v rozhodnutí o odvolání sdílená i Krajským soudem v Brně), neboť v řízení o povolení vkladu katastrální úřad nepřezkoumává platnost smlouvy, ale pouze v §5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, taxativně vymezené podmínky, přičemž jen některé z nich jsou shodné s některými požadavky kladenými na platnost smlouvy občanským zákoníkem, např. určitost a srozumitelnost právního úkonu (IV.ÚS 298/98, ÚS, sv. 12, č. 102). Předběžnou otázkou v řízení o vyměření daně z převodu nemovitostí může být pouze okamžik převodu vlastnictví k nemovitostem, který nastal dnem 1. 11. 1993.
Za důvodnou nelze považovat ani výtku stěžovatelky vznesenou v doplnění správní žaloby, že správce daně měl v rámci předběžné otázky řešit otázku platnosti kupní smlouvy sám. Podle názoru Ústavního soudu správce daně nebyl v daném případě k takovému postupu oprávněn, neboť úsudek o platnosti či neplatnosti kupní smlouvy jako nabývacího titulu k nemovitostem zapsaným novému nabyvateli, tedy jinými slovy k rozhodnutí o určení vlastnictví, je oprávněn pouze soud v občanskoprávním řízení. Tomuto názoru nasvědčuje i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu ČR, podle které "přezkoumání smlouvy o převodu nemovitostí katastrálním úřadem a pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení posoudil platnost či účinnost této smlouvy" (sp. zn. 2 Cdon 756/97, Rc 7/2001), či "rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tomto smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru" (sp. zn. 22 Cdo 305/98, Soudní rozhledy č. 5/2000).
K otázce namítané nulity rozhodnutí Katastrálního úřadu Ústavní soud připomíná právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV.ÚS 547/99, (ÚS, sv. 18, č. 58, str. 47) a obecně konstatuje, že i nulitní akt je zpravidla správním úřadem představován jako akt perfektní a jsou z něj vyvozovány jeho autorem právní důsledky státní moci vynucované, a je proto nezbytné jej výrokem soudu odstranit. Tvrzení stěžovatelky, že návrh na vklad do katastru nemovitostí podal advokát, kterého ani jedna ze stran k takovému úkonu nezmocnila, správce daně nebyl oprávněn v řízení o vyměření daně přezkoumávat, z ústavněprávního hlediska pak lze jen konstatovat, že stěžovatelka neučinila žádný úkon, kterým by se odstranění takového aktu domáhala.
Po takto vyložených souvislostech Ústavní soud uzavírá, že v daném případě bylo evidentní, že správní orgány v řízení o vyměření daně z převodu nemovitostí respektovaly stav zápisů v katastru, chráněny dobrou vírou ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb., neboť o tom, že tento zápis není v souladu se skutečně existujícími právními vztahy, nebylo v době jejich rozhodování autoritativně a pravomocně rozhodnuto. Z tohoto pohledu lze stěží vytknout nesprávnost závěru, že předmět daně byl dán. Stejný závěr lze učinit i o právních závěrech Krajského soudu v Brně. K faktu, že v době vydání platebního výměru bylo zahájeno řízení o určení vlastnictví předmětných nemovitostí, lze jen konstatovat, že jeho existence není schopna posunout celou věc do ústavněprávní roviny. Zákon o správě daní a poplatků, který je vůči správnímu řádu předpisem speciálním, neobsahuje žádné pozitivní ustanovení, které by zavazovalo správce daně přerušit v takových případech správní řízení a vyčkat na pravomocný výsledek soudního řízení. Úvahy o plynutí lhůty pro vyměření daně v případě "posečkání" správce s vydáním platebního výměru by byly úvahami ryze hypotetickými, stejně jako úvahy o možnosti stěžovatelky bránit se u soudu určovací žalobou mnohem dříve než nakonec učinila.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu