ECLI:CZ:US:2002:4.US.447.02
sp. zn. IV. ÚS 447/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti L. Š., a J. Š., zastoupených JUDr. L. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2002, čj. 26 Co 5/2001-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2002, čj. 26 Co 5/2001-137, kterým byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2000, čj. 42 C 250/96-95 mj. ve výroku I. změn tak, že návrh stěžovatelů na určení, že specifikované parcely v k.ú. H. jsou v jejich vlastnictví, byl zamítnut. Ve výroku II. byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že návrh stěžovatelů na určení, že kupní smlouva ze dne 31. 1. 1997 o převodu předmětných parcel do vlastnictví odpůrkyně 11) je neplatná, byl zamítnut. Z hlediska obsahového se jednalo o potvrzení těchto výroků. Ve výrocích III., IV., V. a VI. byl rozsudek soudu I. stupně odvolacím zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud takto rozhodl zejména po zjištění, že ve věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, resp. že takový naléhavý právní zájem by byl dán pouze tehdy, pokud by určovací petit žaloby zněl na určení vlastnictví původních žalobců (právních předchůdců stěžovatelů), nikoliv tedy vlastnictví stěžovatelů samotných.
Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Zrekapitulovali dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřili přesvědčení, že odvolací soud pochybil při posuzování žalobního petitu a rozhodl o něčem jiném, než čeho se stěžovatelé domáhali. Řízení bylo zahájeno na návrh jejich právních předchůdců (tj. rodičů, kteří během odvolacího řízení zemřeli) a tudíž mělo být rozhodováno o určení vlastnictví rodičů, nikoliv vlastnictví stěžovatelů. Odvolací soud takto porušil právo na spravedlivý proces i čl. 11 Listiny, neboť jeho rozhodnutím byla přerušena kontinuita vlastnického práva jejich právních předchůdců. Dle názoru stěžovatelů bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces i tím, že odvolací soud v poučení napadeného rozsudku výslovně uvedl že proti rozsudku není dovolání přípustné; toto své tvrzení však nepodložili jakoukoliv argumentací.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentaci obsaženou v bodě II. ústavní stížnosti (tj. vztahující se k namítané změně petitu odvolacím soudem) považuje za nedůvodnou a plně odkázal na obsah odůvodnění předmětného rozsudku. K námitce týkající se dovolání uvedl, že ve věci rozhodoval dle o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, výrok rozsudku ve věci samé je svým obsahem výrokem potvrzujícím a stěžovatelé ve věci nepodali návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 42 C 250/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že odvolací soud rozhodl o jiném návrhu, než jaký stěžovatelé v řízení uplatnili, čímž mělo dojít k namítanému zásahu do ústavních práv. S tímto tvrzení se Ústavní soud nemohl ztotožnit, zejména proto, že nemá oporu ve vyžádaném spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 42 C 250/96. Jak plyne z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 8. 3. 2002, č.l. 133, k dotazu soudu zástupkyně stěžovatele (žalobce a/) L. Š. mj. uvedla, že "navrhovateli" je třeba dnes rozumět právní nástupce B.Š. a L. Š., tedy L. Š. ml. a J. Š. Stěžovatel J.Š. (žalobce b/) se pak odvolal na to, co uvedla zástupkyně žalobce a/. Z těchto přednesů zjevně vyplývá, že se stěžovatelé domáhali určení svého vlastnického práva, nikoliv vlastnického práva právních předchůdců. Ústavní soud tedy neakceptoval tvrzení stěžovatelů a neshledal namítaný zásah do jejich práva na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, zejména z toho důvodu, že stěžovatelé se svých práv nedomáhali stanoveným postupem. K tvrzení stěžovatelů, že bylo zasaženo do jejich základního práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu, dle níž, pokud je v cit. článku chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. K namítanému porušení práv zakotvených v čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, nutno uvést, že cit. ustanovení sama o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva neobsahují, neboť jde především o institucionální záruku soudní pravomoci a dělby moci, nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného nutno učinit závěr, že ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelů se závěry obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Proto se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu