ECLI:CZ:US:2002:4.US.448.01
sp. zn. IV. ÚS 448/01
Usnesení
IV. ÚS 448/01
Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2002 o ústavní stížnosti obchodní společnosti H., zastoupené JUDr. D.Š., proti postupu F.ú. při ověřování neplatnosti rozhodnutí ze dne 19. 8. 1997, čj. 16755/97/065970, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti ze dne 20. 7. 2001 směřující proti postupu F.ú., který sdělením ze dne 25. 5. 2001, čj. 16091/01/065971/1730, oznámil stěžovatelce, že platební výměr, jehož neplatnost požadovala osvědčit, byl rozhodnutím FŘ, čj. 1286/01-130, v řízení o přezkoumání daňových rozhodnutí zrušen, a proto se její námitky staly bezpředmětnými, stěžovatelka tvrdí, že postup správního orgánu porušuje její právo ústavně zaručené v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a žádá Ústavní soud, aby F.ú. uložil povinnost zahájit řízení o splnění podmínek neplatnosti platebního výměru ze dne 19. 8. 1997, čj. 16755/97/065970. Ústavní stížnost byla doplněna dne 9. 10. 2001 podáním, ve kterém stěžovatelka uvádí, že podle jejího názoru bylo povinností každého nadřízeného orgánu před vydáním vlastního rozhodnutí zkoumat, zda jsou předcházející případně napadená rozhodnutí platně vydaná a teprve po zjištění, že nejde o pakt, o nich rozhodovat. Žádný z těchto orgánů se však namítanou neplatností rozhodnutí orgánu nižšího stupně nezabýval, přestože mu tato pravomoc náleží podle ustanovení §9 resp. 11 zákona ČNR č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech. Podle názoru stěžovatelky nemohly být vady zhojeny ani v odvolacím řízení, neboť proti neplatnému rozhodnutí se nelze odvolat. Stěžovatelka má zájem na ověření neplatnosti předmětného rozhodnutí zejména z důvodu vrácení přeplatku na daň z přidané hodnoty vyměřené za rok 1996, který jí nebyl vyplacen, což omezuje finanční tok společnosti.
Z vyžádaného spisového materiálu, vedeného ke shora citovanému rozhodnutí F.ú., mimo jiné vyplynulo, že správce daně vydal dne 19. 8. 1997 platební výměr na daň z přidané hodnoty za období srpen 1996, čj. 16755/97/065970, kterým stěžovatelce stanovil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 474 144,- Kč. Odvolání stěžovatelky FŘ rozhodnutím ze dne 11. 2. 1998, čj. 975/130/1998, zamítlo a platební výměr změnilo tak, že vyměřený nadměrný odpočet za toto zdaňovací období činí 12 288,- Kč. Na návrh stěžovatelky Ministerstvo financí, rozhodnutím ze dne 21. 10. 1999, čj. 392/45 117/1998, podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků povolilo přezkoumání shora citovaného rozhodnutí FŘ, neboť zjistilo, že toto rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, zakládá se na podstatných vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že daň byla stanovena v nesprávné výši. V přezkumném řízení FŘ vydalo dne 2. 2. 2001 pod čj. 1286/01-130 rozhodnutí, kterým své původní rozhodnutí ze dne 11. 2. 1998 změnilo tak, že platební výměr, čj. 16755/97/065970, vydaný dne 19. 8. 1997 F.ú., zrušilo. Mezitím stěžovatelka dopisem ze dne 22. 12 2000, doplněným dne 10. 1. 2001, požádala správce daně o ověření neplatnosti předmětného platebního výměru, neboť měla za to, že v něm chybí základní náležitosti rozhodnutí, které způsobují jeho neplatnost. Dopisem ze dne 25. 5. 2001, čj. 16091/01/065971/1730, správce daně stěžovatelce sdělil, že její námitky považuje za bezpředmětné, neboť platební výměr byl zrušen. Ke dni 20. 9. 2001 byla stěžovatelce ukončena platnost osvědčení o registraci u místně příslušného správce daně z důvodu změny sídla stěžovatelky z R.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Princip subsidiarity procesních prostředků v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. F., H., Š., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, C.H.B., 2001, str. 330). Ze souvislostí daného případu vyplývá, že k případnému porušení stěžovatelčiných práv mohlo dojít v důsledku vydání platebního výměru. Stěžovatelka proti němu využila řádný opravný prostředek s výjimkou správní žaloby a následně i mimořádný opravný prostředek podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků. V rámci přezkumného řízení došlo ke zrušení předmětného platebního výměru, zrušující rozhodnutí FŘ však nenabylo právní moci, neboť proti němu bylo podáno odvolání, o kterém, jak Ústavní soud zjistil dotazem u odvolacího orgánu, dosud nebylo rozhodnuto. V této procesní situaci se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zavázal správce daně k zahájení řízení o splnění podmínek neplatnosti platebního výměru s tvrzením, že proti paktu se stejně nelze platně odvolat.
Ústavní soud stěžovatelčin názor nesdílí. Již dříve totiž ve své rozhodovací praxi uvedl (viz IV.ÚS 547/99, ÚS, sv. 18, str. 47), že v současné právní úpravě chybí pravomoc soudu vydat v případě zjištění, že jde o akt nulitní, deklaratorní rozhodnutí - tedy uvést, že co je napadeno, vůbec neexistuje. Taková úprava by byla žádoucí de lege ferenda. Současná soudní praxe však přesto, že z hlediska teorie jde o akt pojmově nezrušitelný (neboť nejde zrušit neexistující), přihlíží k tomu, že takový akt se představuje jako správní rozhodnutí a že jako exekuční titul je zpravidla schopen citelně zasáhnout sféru práv a povinností osoby. Proto jej z důvodu účelnosti a ekvity ruší, jako by šlo o akt pojmově zrušitelný (viz Občanský soudní řád - komentář, C.H.B., 4. vydání, str. 884 a násl.). Obdobně a ze stejných důvodů měl a mohl dle názoru Ústavního soudu postupovat Městský soud v Praze v případě, že by se na něho stěžovatelka byla obrátila se správní žalobou, ve které by vznesla námitku neplatnosti, případně nicotnosti, resp. za daného stavu správního řízení ze stejných důvodů takto může postupovat i orgán státní správy, pokud mezitím napadené správní rozhodnutí nebude zrušeno na základě jiných důvodů.
Z výše uvedených důvodů tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako nepřípustnou odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2002
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj