ECLI:CZ:US:2002:4.US.450.01
sp. zn. IV. ÚS 450/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti J.K., zastoupeného Mgr. P.L., proti usnesení OSZ ze dne 25.6.2001 č.j. Zn 139/2000-48 a proti usnesení Policie České republiky, ze dne 27.2.2001 ČVS: ÚVP-226/215-2000 takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Vyšetřovatel Policie České republiky, usnesením ze dne 27.2.2001 ČVS: ÚVP-226/215-2000 rozhodl podle §159 odst. 1 trestního řádu o odložení stěžovatelova trestního oznámení na pplk. JUDr. J.U., pplk. J.S., JUDr. J.H. a další pracovníky Policie České republiky a Ministerstva vnitra pro podezření ze spáchání trestných činů podle §158, §176, §206, §209, §250 a §178 trestního zákona (popř. dalších trestných činů) jednáním podrobně popsaným ve výroku usnesení.
Proti tomuto usnesení vyšetřovatele podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením OSZ ze dne 25.6.2001 č.j. Zn 139/2000-48 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění tohoto usnesení státní zástupkyně uvedla, že vyšetřovatel se stěžovatelovými trestními oznámeními včetně příloh velmi podrobně zabýval. Shromáždil listinné důkazy týkající se jednání jednotlivých pracovníků Policie ČR, Ministerstva vnitra i pracovníků Inspekce ministra vnitra. Na základě shromážděných spisů dospěl k závěru, že v dané věci nebyla naplněna žádná skutková podstata trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona. Listiny byly dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci, nebylo tedy nutné k jednotlivým skutečnostem vyslýchat osoby z řad pracovníků Ministerstva vnitra či Policie České republiky. Státní zástupkyně se proto s rozhodnutím vyšetřovatele a jeho odůvodněním v plném rozsahu ztotožnila.
V záhlaví uvedená usnesení stěžovatel napadl ústavní stížností. Uvedl v ní zejména, že mu vyšetřovatelem nebylo umožněno seznámení se spisem státních zastupitelství, přestože o to písemně požádal. Vyšetřování nebylo provedeno řádným způsobem dle trestního řádu a směřovalo především k tomu, aby trestné činy nebyly náležitě zjištěny a jejich pachatelé nebyli podle zákona spravedlivě potrestáni. V odůvodnění stížnosti ze dne 26.3.2001 proti usnesení o odložení věci stěžovatel namítal nedostatečné a vadné zjištění skutkového stavu, vyšetřovatel prý neprovedl žádné důkazy, nevypořádal se s důkazními návrhy stěžovatele a dospěl k nesprávným závěrům. Stěžovatelovy námitky podložené listinnými důkazy však zůstaly bez povšimnutí státní zástupkyně. V této souvislosti stěžovatel poukázal na stanoviska Ústavního soudu k otázce tzv. opomenutých důkazů vyjádřená v nálezech sp.zn. III.ÚS 61/94, III.ÚS 95/97 a III.ÚS 87/99. Postup použitý vyšetřovatelem a státní zástupkyní dále stěžovatel zpochybňoval neupřesněnými odkazy na nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 597/99 a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech C. a T. versus T. a S. versus F., oba z roku 1999.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 6, čl. 10, čl. 13, čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto stěžovatel navrhuje obě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušit. Doplňujícím podáním ze dne 27.9.2001 pak ještě rozšířil petit stížnosti o body II. a III., jimiž se domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že: "V ústavní stížnosti uvedené orgány veřejné státní moci jsou povinny respektovat (dodržovat) stěžovatelovo zaručené právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem...Orgánům veřejné státní moci se zakazuje, aby pokračovaly v porušování práva a svobody, v diskriminaci osoby stěžovatele, dále se zakazuje zneužívání jeho citlivých osobních údajů...a přikazuje se obnovení stavu před porušením."
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. OSZ ve svém vyjádření zrekapitulovalo postup dotčených státních orgánů při prověřování stěžovatelova trestního oznámení podle §158 a násl. trestního řádu a uvedlo, že stěžovatel v průběhu šetření nebyl krácen na svých právech. Podle vyjádření Policie České republiky, stěžovatelovo tvrzení, že mu vyšetřovatel neumožnil nahlédnout do spisu státních zastupitelství, není pravdivé. Prověřování trestního oznámení bylo konáno postupem podle §158 odst. 3 trestního řádu na základě ústních a písemných vyjádření oznamovatele, včetně jím poskytnutých dalších písemných podkladů. Všechny materiály jsou založeny ve vyšetřovacím spisu. Na základě výsledků prověřování vyšetřovatel dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě vyřídit ji jinak, proto věc usnesením podle §159 odst. 1 trestního řádu odložil. V rámci prověřování věci byl stěžovatel vyzván k doplnění svého oznámení. O podaném vysvětlení byl pak sepsán úřední záznam dne 8.12.2000. Přitom bylo stěžovateli umožněno nahlédnout do spisů Inspekce ministra vnitra a listin poslaných z OSZ, ke kterým se vyjádřil a byl o tom sepsán úřední záznam (č.l. 44-46 vyšetřovacího spisu). Po skončení úkonu stěžovatel podepsal úřední záznam bez výhrad k jeho obsahu.
Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou rozhodovací praxí (např. usnesení sp.zn. II.ÚS 361/96 - Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 7, str. 343 až 345 a usnesení sp.zn. I.ÚS 84/99 - Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, str. 291 až 293) dospěl v posuzované věci k následujícím závěrům:
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh trestněprávní "satisfakce" v ústavní rovině nezakládá.
Ze spisů Policie České republiky, ČVS: ÚVP-226/215-2000 Ústavní soud zjistil, že orgány činné v trestním řízení konaly odpovídajícím způsobem v rámci své kompetence. Stěžovatel v rámci prověřování oznámení podle §158 odst. 3 trestního řádu opakovaně podal potřebná vysvětlení a předložil související podklady, jimiž se vyšetřovatel řádně zabýval a po provedeném šetření dospěl k závěru, že ve věci se nejedná o podezření z trestného činu. Podstata ústavní stížnosti tak spočívá v pouhé polemice s hodnocením důkazů a s právními závěry orgánů, jež ve věci rozhodovaly, a stěžovatelova ústavněprávní argumentace je tvořena převážně jen citacemi ústavních a zákonných předpisů, popř. soudní judikatury bez konkrétního uvedení kritizovaných skutečností. Ústavní soud vzal v úvahu i odůvodnění přiložené stížnosti z 26.3.2001 směřující proti usnesení policejního orgánu a z tohoto hlediska byl nucen připustit, že usnesení obvodního státního zastupitelství mohlo být vzhledem ke zkoumané problematice obsáhleji a důkladněji odůvodněno tak, aby na věcné námitky ve stížnosti obsažené bylo konkrétně reagováno. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) však není orgánům činným v trestním řízení nadřízen a není ani oprávněn v jejich rozhodnutích detailně vyhledávat jednotlivé nedostatky či nepřesnosti, pokud těmito rozhodnutími nedochází k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. O takovou situaci se v daném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná, a to i s ohledem na uvedenou judikaturu. Pro úplnost dlužno dodat, že ke zrušení napadených rozhodnutí by nepostačovalo, ani kdyby jimi došlo k porušení běžného zákona, jestliže by toto porušení nebylo natolik extrémní, aby svou intenzitou dosáhlo sféry regulované a chráněné předpisy nejvyšší právní síly.
V posuzované věci Ústavní soud dovozuje, že v pouhé skutečnosti, že policejní orgán rozhodl o odložení věci podezření ze spáchání trestného činu a obvodní státní zastupitelství toto rozhodnutí potvrdilo, nelze spatřovat porušení uvedených ústavně zaručených stěžovatelových veřejných práv, jejichž ochrana je v kompetenci Ústavního soudu. Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž ústavní zákony nezaručují. Tento závěr Ústavního soudu pochopitelně nebrání tomu, aby se stěžovatel domáhal ochrany svých případných práv občanskoprávní cestou.
Skutečnost, že rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody zaručené Ústavou, Listinou a Úmluvou, se jevila Ústavnímu soudu natolik evidentní, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15.listopadu 2002
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu