ECLI:CZ:US:2002:4.US.453.02
sp. zn. IV. ÚS 453/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti D. P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň - sever ze dne 18. června 2002, sp. zn. 1037/2002, ve spojení s usnesením Policie ČR ze dne 6. června 2002, sp. zn. ORPS-121/OOK-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. července 2002 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí státního zastupitelství, jímž byla zamítnuta jeho stížnost do odložení jeho trestní oznámení učiněného před policejním orgánem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal okolnosti, v nichž shledal porušení svých základních práv a svobod zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Namítal, že státní moc nebyla uplatněna způsobem, který stanoví zákon, dále čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť se mu nedostalo od státního orgánu příslušné ochrany.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad zákonností rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, jestliže nedošlo rozhodnutím těchto orgánů k porušení základních práv a svobod chráněných normami ústavního pořádku ČR.
Jak již Ústavní soud judikoval, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 lit. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 345).
V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Neexistuje totiž ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp., aby určité jednání bylo klasifikováno jako konkrétní trestný čin.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. září 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu