ECLI:CZ:US:2002:4.US.455.01
sp. zn. IV. ÚS 455/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti M. J-ské, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. června 2000, sp. zn. 12 Co 286/99, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze
dne 30. června 2000, sp. zn. 12 Co 286/99 a usnesení Okresního
soudu v Olomouci ze dne 21. října 1998, sp. zn. Nc 28/95, se
zrušují.
Odůvodnění:
Dne 26. července 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení
Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, potvrzujícího
usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. října 1998, sp. zn.
Nc 28/95, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí odnětím nezletilých
dětí z péče matky a jejich předáním do výchovy otce.
Výkon rozhodnutí byl nařízen na základě rozsudku Okresního
soudu v Olomouci ze dne 20. května 1997, sp. zn. Nc 28/95,
potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka
v Olomouci dne 9. října 1997, sp. zn. 12 Co 578/97. Tento exekuční
titul nabyl právní moci dne 13. listopadu 1997 a upravoval výchovu
a výživu nezletilých dětí za trvání manželství. Rozsudkem
Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 1997, sp. zn. 12
C 69/96, v části nenapadené odvoláním, bylo manželství rozvedeno.
V této části nabyl rozsudek právní moci dne 23. listopadu 1997.
Zbývající část rozsudku, týkající se úpravy výchovy a výživy
nezletilých dětí po rozvodu, byla napadena odvoláním. Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 30. října 2000, pod sp. zn. 12
Co 333/98, věc vrátil k dalšímu projednání. Usnesením ze dne 27.
března 2001, sp. zn. 12 C 69/96, došlo k vyloučení věci
k samostatnému projednání a doposud v ní nebylo pravomocně
rozhodnuto.
V uvedeném postupu obecných soudů stěžovatelka shledala zásah
do svých základních práv a svobod zaručených v Ústavě ČR. Mělo se
jednat zejména o právo na soudní ochranu zákonným způsobem (čl.
90), vázanost soudce zákonem (čl. 95) a rovnost účastníků řízení
(čl. 96 Ústavy ČR). Současně se stěžovatelka domáhala ochrany
práva na zvláštní ochranu dětí a mladistvých dle čl. 32 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na
státní pomoc pro rodiče pečující o děti dle čl. 32 odst. 5 Listiny
a práva dětí být odloučen od rodičů jen rozhodnutím soudu dle čl.
31 odst. 4 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž uvedla, že ani jí ani
její právní zástupkyni nebylo napadené usnesení krajského soudu
doručeno. V příslušném spisu, do kterého nahlédly dne 30. května
2001, však bylo uvedeno, že stěžovatelce má být usnesení doručeno
při provedení výkonu rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu
vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci,
prostřednictvím předsedkyně senátu 12 Co. Ta uvedla, že s důvody
ústavní stížnosti nesouhlasí, neboť stěžovatelka, nemající možnost
podat dovolání, využívá Ústavní soud jako další přezkumnou
instanci. Rovněž podle ní nedošlo k porušení práva stěžovatelky
na rovnost v řízení. V řízení před obecnými soudy nebyly porušeny
procesní předpisy a ani nebyl porušen spravedlivý proces. Námitku,
že vykonatelnost rozsudku pozbyla účinnosti právní mocí rozvodu
manželství, uplatnila stěžovatelka již v průběhu odvolacího
řízení. S touto problematikou se v odůvodnění odvolací soud
vypořádal, když uzavřel, že sice došlo k pravomocnému rozvodu,
avšak tato skutečnost neměla vliv na otázku výchovy a výživy
nezletilých dětí, neboť v této části nenabyl rozsudek doposud
právní moci. Dále se ve vyjádření uvádí, že odvolacímu soudu je
známo stanovisko Nejvyššího soudu ČR, že rozhodnutí o úpravě práv
a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu před rozvodem
manželství rodičů pozbývá účinnosti dnem právní moci rozhodnutí
o rozvodu. Odvolací soud však dospěl k závěru, že toto stanovisko
vychází ze znění zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, platného do 31.
července 1998, které s řízením o rozvod spojovalo řízení o úpravě
práv a povinností rodičů k dětem po rozvodu. V konkrétním případě
by však, s ohledem na skutečnost, že o úpravě vztahů po zániku
manželství doposud nebylo rozhodnuto, nastala situace, kdy tyto
vztahy by nebyly upraveny vůbec. Novela zákona o rodině, účinná od
1. srpna 1998, již tuto situaci do jisté míry vyřešila tím, že
úprava práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu po
rozvodu manželství probíhá v samostatném řízení ještě před
rozvodem manželství. Odvolací osud proto v projednávané věci
přistupoval ve stejném duchu k řešení otázky vykonatelnosti
rozhodnutí o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na
dobu před rozvodem manželství. Zaujal stanovisko, že rozsudek
upravující práva rodičů před zánikem manželství lze vykonat i po
jeho zániku. V souvislosti s nařízením výkonu rozhodnutí soudu
přísluší pouze zkoumat existenci vykonatelného exekučního titulu.
Tím je rozsudek o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým
dětem na dobu před rozvodem manželství, a to až do doby, kdy
nabude právní moci rozsudek upravující práva a povinnosti rodičů
k nezletilým dětem na dobu po rozvodu.
Dle účastníka jeho postupem nedošlo k porušení čl. 32
Listiny, neboť právě absence rozhodnutí o úpravě vztahů by vedla
k nejasnostem v poměrech dětí. K odloučení dětí od matky nedochází
v konkrétním případě bezdůvodně, ale na základě rozhodnutí soudu,
které má oporu v zákoně. Z uvedených důvodů navrhl odvolací soud
ústavní stížnost odmítnout.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Okresní soud
v Olomouci, prostřednictvím předsedkyně soudu. Ta uvedla, že
v projednávané věci mělo být respektováno zmíněné stanovisko
Nejvyššího soudu ČR, že rozhodnutí o úpravě práv a povinností
rodičů k nezletilým dětem na dobu před rozvodem manželství rodičů
pozbývá účinnosti dnem právní moci rozhodnutí o rozvodu
manželství. Novela zákona o rodině na tomto stanovisku nemůže nic
změnit, neboť i před zmíněnou novelou se vyskytovaly případy, kdy
výrok o právech a povinnostech rodičů k dětem nabyl právní moci
mnohem později, než výrok o rozvodu manželství rodičů. Na tuto
situaci pak ani novela zákona o rodině, účinná od 1. srpna 1998,
nepamatovala. Tyto situace však je možné řešit (jak před novelou
tak i po ní), předběžným opatřením ve smyslu ustanovení §76
a násl. o.s.ř. Spolu s tímto vyjádřením byl Ústavnímu soudu zaslán
rovněž spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nc
28/95, s poznámkou, že ve věci bylo nařízeno jednání na 23. května
2002.
Ústavní soud vzal na vědomí souhlas účastníků řízení s tím,
aby bylo rozhodnuto bez ústního jednání, a po posouzení
předložených podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.
Ústavní soud se zabýval nejdříve formálními náležitostmi
ústavní stížnosti. Jak je zřejmé ze soudního spisu i ze samotné
ústavní stížnosti, stěžovatelka doposud neobdržela napadené
rozhodnutí odvolacího soudu. Podle údaje ve spisu okresního soudu
sp. zn. Nc 28/95 na č.l. 449, má být napadené rozhodnutí
stěžovatelce doručeno v souladu s §3 Instrukce ministerstva
spravedlnosti 698/88-L, kterou se upravuje postup při výkonu
soudních rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, teprve při
provádění výkonu rozhodnutí odebráním dětí. Z uvedeného spisu
Ústavní soud zjistil dále, že ačkoliv napadené rozhodnutí vydal
krajský soud již dne 30. června 2000, doposud nebylo vykonáno.
Hrozba výkonu rozhodnutí je stěžovatelce známa od 30. května
2001, kdy náhodně při nahlédnutí do spisu bylo rozhodnutí objeveno
její právní zástupkyní.
Z předloženého spisu je dále zjevné, že v mezidobí proběhlo
u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. Nc 277/2000, na návrh
tamního okresního úřadu, řízení o nařízení předběžného opatření
podle §76 odst. 1 o.s.ř. Okresní úřad se tímto návrhem pokoušel
dosáhnout právní jistoty pro stěžovatelku, resp. pro její děti,
neboť požadoval, aby do rozhodnutí ve věci samé byly děti svěřeny
do výchovy a péče matky. Tento návrh soud zamítl. Na základě
odvolání okresního úřadu bylo zamítavé rozhodnutí potvrzeno
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 12. března
2001, sp. zn. 19 Co 3277/2000. Rozhodujícím důvodem oba jihočeské
soudy shledaly skutečnost "., že výkon rozhodnutí, pokud by
i znamenal vážné psychické ohrožení dětí, bezprostředně zatím
nehrozí.", a za této situace tedy nelze vydat předběžné opatření.
I když některé okolnosti svědčí pro závěry, které učinil
Krajský soud v Českých Budějovicích, tedy, že nehrozí
bezprostřední výkon rozhodnutí, Ústavní soud přihlédl k vyjádření
účastníka, který vychází z názoru, že rozsudek upravující práva
a povinnosti rodičů před rozvodem lze vykonat i po rozvodu
manželství. Názor, že napadené usnesení krajského soudu je nadále
formálně i materiálně vykonatelným rozhodnutím do doby, než nabude
právní moci rozsudek upravující zmíněná práva na dobu po rozvodu
manželství, Ústavní soud nesdílí. Východiskem závěrů Ústavního
soudu je skutečnost, že výkon rozhodnutí o úpravě výchovy a výživy
nezletilých dětí za trvání manželství byl nařízen v době, kdy
manželství již bylo pravomocně rozvedeno. Pokud je exekuční titul
limitován, resp. pro jeho aplikaci platí svého druhu rozvazující
podmínka, není možné postupovat v rozporu s touto podmínkou.
V daném případě je limitní podmínka trvání manželství podepřena
stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, jehož aplikaci odvolací soud
vyloučil s odvoláním na novelu zákona o rodině (91/1998 Sb.)
účinnou od 1. srpna 1998.
Podle přesvědčení Ústavního soudu však tato konstrukce nemůže
zpětně dopadnout na řešení vztahů vzniklých před nabytím účinnosti
novely zákona o rodině. Důvody, pro které se odvolací soud
k takové konstrukci uchýlil, tedy tvrzení, že jinak by nebylo
možné upravit práva rodičů k dětem, rovněž neobstojí, neboť
k řešení podobných situací sloužilo (a i po novele slouží),
ustanovení §76 a násl. o.s.ř., o předběžných opatřeních (jak ve
svém vyjádření uvedla i předsedkyně Okresního soudu v Olomouci).
Nepominutelnou skutečností je i to, že od rozvodu manželství
uplynuly více než čtyři roky a stěžovatelka žije s dětmi
samostatně v jiném kraji již déle než osm, resp. šest let (obě
mladší děti). Za této situace se tedy jejich poměry stabilizovaly
a o případném zásahu do těchto poměrů by mělo být rozhodnuto
teprve na základě zjištění aktuálního stavu péče o nezletilé děti
a zdravotního stavu matky. Nelze také přehlédnout, že jedno
z dětí již dosáhlo zletilosti. Každý jiný postup by podle
přesvědčení Ústavního soudu znamenal ohrožení práva na zvláštní
ochranu dětí a mladistvých dle čl. 32 odst. 1 Listiny. Pokud pak
soudy považovaly za exekuční titul časově limitované rozhodnutí,
které v době nařízení výkonu již pozbylo účinnosti, pak Ústavního
soudu konstatuje že takový postup byl v rozporu s vázaností soudce
zákonem dle čl. 95 Ústavy ČR.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 22. dubna 2002