ECLI:CZ:US:2002:4.US.465.02
sp. zn. IV. ÚS 465/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. V. L., advokátem, směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2002, sp. zn. 67 To 243/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 9. července 2002 ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení městského soudu, jímž byla zamítnuta jeho stížnost do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. března 2002, sp. zn. Nt 4196/2002, jímž byl vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 lit. a) a b) trestního řádu. Dle stěžovatele nejsou dány podmínky útěkové vazby, jak je dovodil stížnostní soud, který v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel má kontakty na cizinu a je dán předpoklad, že může v cizině disponovat finančními prostředky. Proti tomuto závěru stěžovatel staví skutečnost, že má čtyři děti ve stáří od dvou do devíti let. Rovněž vlastní na území ČR nemovitý majetek, který by v případě útěku nemohl spravovat. Dále namítl, že pro koluzní vazbu nejsou dány důvody, neboť A. K., osoba, kterou by mohl na svobodě ovlivňovat, je blízkou přítelkyní jeho družky a veškeré kontakty, které s ní měl, byly právě na žádost jeho družky. Tvrzení v napadeném usnesení, že měl slečně K. dávat prostřednictvím právního zástupce pokyny, je mylnou interpretací skutečnosti, že za ní uhradil část nákladů na její obhajobu.
V postupu stížnostního soudu shledal stěžovatel zásah do svých základních práv zaručených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále do práva na soudní ochranu dle hlavy páté Listiny. Uvedený zásah měl nastat porušením ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu, který stanoví povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, což v napadeném usnesení učiněno nebylo. Tím se toto rozhodnutí dostalo do rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník, Městský soud v Praze, za který se vyjádřil předseda senátu 67 To. Ten plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
K věci se vyjádřil rovněž vedlejší účastník - Městské státní zastupitelství v Praze, prostřednictvím vedoucího oddělení obecné kriminality. Ten uvedl, že proti stěžovateli je vedeno nejen trestní řízení v projednávané věci u Obvodního soudu pro Prahu 4, tj. pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §148 odst. 1 a 4 a trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, ale rovněž u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 2 T 89/2002, pro trestný čin vydírání dle ustanovení §235 odst. 1 a 2 trestního zákona. Je tedy nepochybné, že stěžovateli hrozí vysoký trest a je tak dán důvod útěkové vazby. Z výpovědí spoluobviněné K. a svědkyně N. vyplývá, že stěžovatel se je snažil ovlivnit v tom směru, aby nevypovídaly pravdu o jeho úloze při páchání trestné činnosti (§148 odst. 1 a 4 trestního zákona) a vše sváděly na již zemřelého E. Je tedy dán i důvod vazby koluzní.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 4196/2002. Po seznámení se s jeho obsahem i s ostatními předloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel napadl usnesení stížnostního soudu s odvoláním na zásah do práv zaručených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, tedy do práva na osobní svobodu, práva být stíhán či zbaven svobody jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem, a práva být vzat do vazby jen z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu.
Ústavní soud neshledal namítané pochybení obecných soudů, zejména, že by rozhodnutí o uvalení vazby bylo v rozporu s uvedenými ustanovením Listiny. Pokud stěžovatel namítal, že bylo zasaženo do jeho práv zaručených v čl. 8 odst. 5 Listiny tím, že byl usnesením nalézacího i odvolacího soudu vzat do vazby, a dle jeho názoru, toto usnesení nevyhovuje §134 odst. 2 trestního řádu, neboť soud své rozhodnutí neodůvodnil, musí takové závěry Ústavní soud odmítnout. Za porušení uvedených ustanovení Listiny není možno považovat pouze skutečnost, že názor soudu je odlišný od názoru stěžovatele. Jsou to právě obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Ústavní soud je (dle čl. 83 Ústavy ČR) soudním orgánem ochrany ústavnosti. S ústavní stížností se na něj může obrátit každý, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou, není-li proti takovému rozhodnutí žádného řádného či mimořádného opravného prostředku. Vazbu jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnosti jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Obviněnému navíc přísluší dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu, právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu. O takové žádosti musí být rozhodnuto neodkladně. Nebylo-li žádosti o propuštění z vazby vyhověno, může svoji žádost opakovat. Jen na obviněném tedy závisí, zda a kdy podá žádost o propuštění z vazby.
K otázce důvodnosti koluzní vazby Ústavní soud konstatuje, že je především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, svědomitě posoudily (v kterémkoli stádiu řízení), zda další trvání vyšetřovací vazby (případně zda vazba vůbec) je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných, nelze dosáhnout jinak. Pro výklad toho znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení, proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria. Ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud, ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, se cítí být oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny). Takové okolnosti však v konkrétní věci konstatovat nemohl.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu