ECLI:CZ:US:2002:4.US.47.2000
sp. zn. IV. ÚS 47/2000
Usnesení
IV. ÚS 47/2000
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. F. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 1999, čj. 1 To 54/99-1380, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 1999, čj. 2 T 24/92-1324, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů, kterými byl společně s F. J. uznán vinným trestným činem zkrácení daně podle §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona účinného do 31. 12. 1991 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a k peněžitému trestu ve výši 300 000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Trestného činu se oba obžalovaní měli dle výroku rozsudku dopustit tím, že F. J. uzavřel s tehdejším s. p. S. nejprve hospodářskou smlouvu s dodatkem na odběr 50 000 litrů lihoviny Vodka jemná za 21,- Kč za 1 litr a na odběr 90 432 litrů této lihoviny za 23,- Kč za 1 litr s tím, že zboží je určeno na export do Polské republiky, resp. pro výměnu do zahraničí, takže bylo dodáno bez tehdejší daně z obratu, přičemž iniciátorem obou smluv byl stěžovatel, který se podílel na jejich vypracování, organizoval prodej lihovin, přebíral faktury a odběratelům předával poštovní poukázky, od kterých poté přebíral potvrzené ústřižky o zaplacení, část vodky sám odebral a část platby přebral v hotovosti. Oba obžalovaní však vodku do zahraničí nevyvezli, neboť v té době byl dovoz lihoviny do Polska zakázán, prodali ji na vnitřním trhu, čímž došlo k porušení ustanovení §3 odst. 1, 4 zákona o dani z obratu a neodvedením daně státu byla způsobena škoda ve výši 14 032 200,- Kč. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje v podstatě totožně jako v odvolání a tvrdí, že neúplně zjištěný skutkový stav věci, založený na neexistujících předpokladech, jakými byl údajný zákaz dovozu lihoviny do Polska, či barterových obchodů, vedl soud prvého stupně k nesprávným skutkovým závěrům, a tím k vadnému hodnocení důkazů, čímž došlo k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Podle stěžovatele z rozhodnutí obecných soudů nelze zjistit, na základě čeho dospěly k závěru o jeho trestní odpovědnosti a míře zavinění, nevyplývá z nich vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a není z nich patrno, jak se vypořádaly s jeho důvodnou obhajobou. Stěžovatel tak usuzuje na krajní nesoulad provedených skutkových zjištění a právního vyhodnocení, což svědčí o zřejmé libovůli v soudním rozhodování. S odkazem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu stěžovatel tvrdí, že v důsledku těchto pochybení rozhodnutí obecných soudů vykročují z mezí ústavně stanoveného postupu při rozhodování a porušují jeho právo ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 2 T 24/92, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že v dané věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě již rozsudky ze dne 23. 6. 1995 a dne 15. 7. 1997, avšak tyto Vrchní soud v Olomouci zrušil v celém rozsahu a věc vrátil zpět k opětovnému projednání a rozhodnutí. Ve svém druhém kasačním usnesení ze dne 1. 10. 1998 Vrchní soud v Olomouci mimo jiné zavázal nalézací soud, aby znovu vyhodnotil provedené důkazy a na základě učiněných závěrů ve výrokové části rozsudku podrobněji vymezil jednání stěžovatele, dále aby reagoval na námitky odvolatelů a vyvodil z nich potřebné závěry, a konečně aby při stanovení právní kvalifikace vyložil, na základě jakého porušení právního předpisu a jeho zákonných ustanovení je dovozováno naplnění zákonných znaků trestného činu podle §148 trestního zákona. Jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, tento soud závazný pokyn respektoval a konal podle něho. Ze skutkové věty vyplývá, že stěžovatel byl iniciátorem obou smluv, které spoluobžalovaný F. J. uzavřel, že se podílel na jejich vypracování, že organizoval prodej lihovin, přebíral faktury a odběratelům předával poštovní poukázky, od kterých poté přebíral potvrzené ústřižky o zaplacení, část vodky sám odebral a část platby přebral v hotovosti a že oba obžalovaní vodku prodali na vnitřním trhu. Po provedeném dokazování, zejména na základě svědeckých výpovědí svědků a listinných důkazů, dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru, že akce byla programově připravena s cílem odebrat vodku bez daně z obratu pod záminkou exportu do zahraničí a poté ji v tuzemsku prodat. Ve vztahu ke stěžovateli krajský soud hodnotil jednak jeho výpověď, výpověď spoluobžalovaného F. J., výpovědi ing. J. P., K. P., P. L., ing. J. N., H. F., Č. P., O. F. a H. P. a jednak listinné důkazy v odůvodnění rozsudku blíže označené. Subjektivní stránku trestného činu stěžovatele nalézací soud dovodil jednak z jeho vlastní výpovědi a jednak z výpovědi konkrétních svědků.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Odvolací soud konstatoval, že procesními vadami nezatížené dokazování bylo provedeno v takovém rozsahu, že bylo možno učinit závěr o náležitém zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, že hodnocení důkazů bylo provedeno v souladu se zákonem a že z provedených důkazů byly vyvozeny logické a přesvědčivé skutkové závěry. Rozhodnutí samotné, resp. jeho obsah, vrchní soud hodnotil jako odpovídající kriteriím stanoveným v ustanovení §125 trestního řádu. K námitce stěžovatele o rozšíření podmínek trestní odpovědnosti o povinnost znát právní řád cizího státu odvolací soud uvedl, že skutečnost, zda stěžovatel věděl či nevěděl o tom, že dovoz vodky byl do Polska zakázán, nebyl pro posouzení otázky jeho viny rozhodující, neboť zde bylo relevantní prokázání jiných skutkových zjištěních (participace jeho jednání na okolnostech předcházejících uzavření hospodářské smlouvy, jejího uzavření a podíl na odběrech vodky a její další distribuci v tuzemsku). Odvolací soud rovněž vyložil, proč neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku o mezerách v dokazování či zaplnění neexistujících důkazů úvahami nalézacího soudu a vyjádřil se i k otázce uloženého trestu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil opakovaně, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), není běžnou (další) přezkumnou instancí soudů obecných a jeho pravomoc je dána pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou, zejména pak s obsahem její hlavy páté a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Ústavní soud není oprávněn hodnocení důkazů provedené obecnými soudy přehodnocovat, a to ani tehdy, kdyby s ním sám nesouhlasil. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, mohl by Ústavní soud zasáhnout. V daném případě však tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal.
K tvrzení o neúplně zjištěném skutkovém stavu věci založeném na neexistujících předpokladech v souvislosti se zákazem dovozu lihovin do Polska, či barterových obchodů, Ústavní soud poukazuje na vyjádření odvolacího soudu o tom, že pro posouzení viny stěžovatele byly rozhodující jiné skutečnosti, než jeho vědomost či nevědomost o tom, zda vývoz lihoviny do Polska byl zakázán či nikoliv.
Stěžovatelovo tvrzení o nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí Ústavní soud nesdílí, neboť má za to, že z odůvodnění rozhodnutí je seznatelné, o které důkazy nalézací soud opřel své rozhodnutí o vině, jak je hodnotil a jakými úvahami při tom byl veden. Lze připustit, že nalézací soud poté, co shrnul obsah stěžovatelovy výpovědi, ji mohl hodnotit podrobněji, tento nedostatek však podle názoru Ústavního soudu nezpůsobuje nepřezkoumatelnost, neboť v daném případě lze zaznamenat její hodnocení i v souvislosti s hodnocením ostatních důkazů. Tento závěr se týká i prokázání subjektivní stránky trestného činu. Skutkové podstaty trestného činu krácení daně se dopustí pachatel tehdy, jestliže svým úmyslným jednáním vyvolá situaci, jejímž následkem bude buď úplná eliminace daňové povinnosti nebo její snížení pod zákonnou výši. Osoba pachatele nemusí být totožná s daňovým subjektem, postačí, když svým jednáním zkrácení daně způsobí, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém, tedy tak, že pachatel věděl, že se může uvedeného činu dopustit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Nezbytnou skutečností, která trestný čin krácení daně podmiňuje, pak je to, že v souvislosti s činností pachatele daňová povinnost vůbec vznikla. V daném případě podle zjištění obecných soudů vše nasvědčuje tomu, že se tak stalo, neboť v rozporu s proklamovaným vývozem vodky do zahraničí, zůstala vodka (poté, co byla odebrána) na území republiky. Toto zboží změnilo majitele, ale výluka z povinnosti uhradit daň z obratu se na ně nevztahovala.
Z ústavní stížnosti, která je v podstatě vystavěna na stejném podkladě jako odvolání, je evidentní, že stěžovatel nazírá na skutkový děj jinak, než jak učinil obecný soud a má za to, že jeho jednání nelze kriminalizovat. Ústavní soud nemůže přehlédnout, že obecné soudy provedly ve věci rozsáhlé dokazování a nelze jim vytknout nedostatečné zjištění skutkového stavu. Jestliže pak na základě konkrétních svědeckých výpovědí a listinných důkazů usoudily, že stěžovatel byl iniciátorem obchodních smluv a společně s F. J. po uzavření hospodářské smlouvy a jejího dodatku byl následně přítomen i u odběrů zboží a při jeho předání tuzemským osobám a že část vodky sám odebral, pak nelze konstatovat, že hodnocení provedeného dokazování vykazuje vady, které by zakládaly důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že stěžovatel zastává ohledně zjištěného skutkového děje a hodnocení jednotlivých důkazů jiný právní názor, nemůže samo o sobě posunout věc do ústavně právní roviny. Ty námitky, jež obsahují jistou míru fakticity, tím, že neberou ohled na komplexní zvážení celého soudem zjištěného a popsaného skutkového děje, mohou sice zakládat jistou možnost pro polemiku v rovině zákonné, nikoliv však ústavní.
Ústavní soud rovněž nezaznamenal v postupu soudů obou stupňů namítanou libovůli při výběru a hodnocení důkazů a má proto za to, že obecné soudy postupovaly při hodnocení trestní odpovědnosti stěžovatele v mezích daných ustanoveními hlavy páté Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu