ECLI:CZ:US:2002:4.US.475.01
sp. zn. IV. ÚS 475/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti V.B. a L.B., zastoupených JUDr. K.J.,proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.5.2001 č.j. 10 Co 621/2000-240 a Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1.10.1999 č.j. 7 C 201/92-181 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.5.2001 č.j. 10 Co 621/2000-240, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1.10.1999 č.j. 7 C 201/92-181, jimiž jim byla uložena povinnost vydat spoluvlastnický podíl na specifikovaných nemovitostech v kat. úz. S., na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V návrhu na zahájení řízení se stěžovatelé soustředili na argumentaci založenou na tvrzení, že nebyly splněny podmínky pro vydání nemovitostí ve smyslu §4 odst. 2 cit. zákona. Tvrdí, že postupem soudu byla porušena jejich základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") chráněná ustanoveními čl. 11 Listiny (stěžovatelům bylo upřeno právo nabýt zpět svůj majetek, který jim podle zákona náleží), čl. 36 Listiny a čl. 95 Ústavy (soudy porušily ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., zejména §4 odst. 2) a čl. 37 Listiny (soudy nedaly stejný prostor pro tvrzení a návrhy stěžovatelů v porovnání s tvrzeními a návrhy žalobců).
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelé podali ve stejné věci dovolání, bylo řízení o ústavní stížnosti usnesením Ústavního soudu ze dne 21.8.2001 č.j. IV.ÚS 475/01-8 přerušeno. Po skončení dovolacího řízení rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 26.4.2002 č.j. IV.ÚS 475/01-12 o pokračování v řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že stížnost nelze považovat za důvodnou. Ke zjištění, zda nabyvatelé (tj. stěžovatelé) získali nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo v důsledku protiprávního zvýhodnění byly provedeny všechny navržené a dostupné důkazy a soudy obou stupňů učinily z výsledků dokazování shodný závěr.
Všichni vedlejší účastníci byli vyzváni k vyjádření. J.P. se ke stížnosti nevyjádřil, H.P., ing. J.P. a ing. J.P., zast. JUDr. M.H., považují ústavní stížnost za nedůvodnou, zejména proto, že v ní stěžovatelé jen opakují důvody a argumenty, které uvedli před obecnými soudu a tyto soudy se s nimi vypořádaly. Z těchto důvodů vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávněni k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelů. Přezkoumáním předložených listinných důkazů včetně spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 7 C 201/92 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom Ústavní soud zjistil, že u obecných soudů probíhalo od r. 1992 řízení týkající se předmětných nemovitostí, původně s nevhodným žalobním návrhem na určení vlastnictví vedlejších účastníků, posléze upraveným na povinnost uzavřít dohodu o vydání jedné ideální poloviny. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25.6.1997 č.j. 7 C 201/92-107 žalobu zamítl, po jeho zrušení v odvolacím řízení (s ohledem na neúplné dokazování o nabytí nemovitostí v důsledku protiprávního zvýhodnění) rozhodl rozsudkem ze dne 1.10.1999 č.j. 7 C 201/92-181, že stěžovatelé jsou povinni uzavřít s ing. J.P. a ing. J.P. dohodu o vydání jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, protože právní předchůdci stěžovatelů byli při nabývání nemovitostí protiprávně zvýhodněni (postupem porušujícím tehdy platnou směrnici), jedna ideální polovina byla převedena na stěžovatele, kteří jsou jejich osobami blízkými, druhou stěžovatelka zdědila. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl po další změně žalobního návrhu rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve znění, kterým se stěžovatelům ukládá povinnost vydat oběma oprávněným osobám ideální polovinu dotčených nemovitostí. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 28.1.2002 č.j. 28 Cdo 1553/2001-258 jako opožděné odmítl.
Je evidentní, že podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů ohledně splnění podmínek pro jejich postavení jako povinných osob podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelé zpochybňují svědecké výpovědi, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o protiprávním zvýhodnění nabyvatelů, namítají také povahu směrnice týkající se prodeje domů z národního majetku a svá tvrzením se snaží promítnout do ústavněprávní roviny. Ústavní soud však konstatuje, že tvrzená porušení základních práv stěžovatelů nebyla zjištěna. Jejich právo vlastnit majetek nebylo porušeno, protože účelem restitučních předpisů, k nimž patří i zákon č. 87/1991 Sb., byla náprava předchozích majetkových křivd způsobených v rozporu s obecně uznávanými demokratickými principy. Tato náprava má přednost před staticky chápanou ochranou vlastnického práva, navíc nabytého v rozporu s těmito postuláty. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. způsobem, který je v souladu s Ústavou, opakovaně posuzovaly naplnění jeho skutkové podstaty a oběma stranám sporu bylo zachováno stejné množství příležitostí vznášet svá tvrzení a dokládat je důkazy o příslušných skutečnostech. Obsah práva na spravedlivý proces a zásadu rovnosti stran nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo zaručeno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh v celém jeho rozsahu jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu