ECLI:CZ:US:2002:4.US.475.2000
sp. zn. IV. ÚS 475/2000
Usnesení
IV. ÚS 475/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného JUDr. H. M., advokátkou, proti rozhodnutím Finančního ředitelství Ostrava, čj. FŘ/3637/150/95, ze dne 14. 12. 1995, čj. FŘ/6245/150/96, datum není uvedeno, FŘ/4369/150/96, ze dne 4. 11. 1996, čj. 5943/110/96, ze dne 12. 11. 1996, čj. FŘ/4426/150/97, ze dne 9. 9. 1997,čj. FŘ/446/150/97, ze dne 24. 9. 1997, čj. FŘ-7/130/1998, ze dne 7. 4. 1998, čj. FŘ/5326/150/98, ze dne 5. 10. 1998, čj. 707/1/110/99, čj. 707/2/110/99 a čj. 707/3/110/99, ze dne 28. 4. 1999, čj. 747/150/2000, čj. 518/150/2000, ze dne 9. 6. 2000, rozhodnutím Finančního úřadu Ostrava II., čj. 91997/98/389913/4760, 91955/98/389913/4760, čj. 91947/98/389913/4760, ze dne 23. 11. 1998, čj. 107953/99/389913/4760, čj. 107952/99/389913/4760, čj. 107951/99/389913/4760, ze dne 25. 10. 1999, čj. 105320/99/389911/6161, ze dne 21. 10. 1999, čj. 110343/99/389913/4760, ze dne 18. 11. 1999, 2131/00/389913/4760, čj. 2119/00/389913/4760, ze dne 11. 1. 2000, 24874/00/389913/4760, ze dne 29. 2. 2000, rozhodnutím Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí, čj. FÚ/205/6958/92/Va, čj. FÚ/205/6959/92/Va, ze dne 1. 10. 1992, čj. FÚ/220/8164/93/Va ze dne 17. 9. 1993, čj. FÚ/220/8542/93/Va, ze dne 5. 10. 1993, čj. FÚ/220/11311/93/Va, ze dne 10. 12. 1993, čj. FÚ/220/11332/93/Va, ze dne 13. 12. 1993, čj. FÚ/220/240/94/Va, ze dne 12. 1. 1994, čj. FÚ/230/2663/94/Zem, ze dne 3. 3. 1994, čj. 3536/210/94, ze dne 15. 3. 1994, , čj. 230/2358/94/Zem, ze dne 21. 3. 1994, čj. 230/8718/1994/Zem, ze dne 18. 5. 1994, čj. 11721/220/94/Va, ze dne 10. 8. 1994, čj. 14198/920/95/Pa, ze dne 24. 8. 1995, čj. 7461/920/96-64 Koř., ze dne 20. 3. 1996, čj. 24729/920/96-64 Chr., ze dne 27. 11. 1996, čj. 24051/920/96/Št, ze dne 6. 1. 1997, čj. 1816/920/97/Št, ze dne 22. 1. 1997, čj. 20053/97/363920/6123, čj. 20054/97/363920/6123, čj. 20058/97/363920/6123, čj. 20059/97/363920/6123, ze dne 24. 7. 1997, čj. 24342/97/363920/6123, čj. 24341/97/363920/6123, čj. 24340/97/363920/6123, ze dne 1. 10. 1997, čj. 27459/97/363920/6123, ze dne 13. 11. 1997, a rozhodnutím Ministerstva financí ČR, čj. 391/48177/1996, ze dne 10. 9. 1996, čj. 391/50690/1996, ze dne 13. 9. 1996, za účasti Finančního ředitelství Ostrava, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu Ostrava II, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2, čl. 3, čl. 7, čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů, vydaných Finančním ředitelstvím Ostrava, Finančním úřadem Ostrava II, Finančním úřadem Frýdlant nad Ostravicí a Ministerstvem financí ČR.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1995, sp. zn. 22 Ca 247/94, jehož závěrů se stěžovatel v ústavní stížnosti několikrát dovolává, byla zrušena rozhodnutí Finančního ředitelství Ostrava ze dne 8. 3. 1994, čj. FŘ 980/220/1994-Km, spolu s platebním výměrem Finančního úřadu Frýdlant nad Ostravicí, č. 26/1993, ze dne 8. 12. 1993, a rozhodnutí Finančního ředitelství Ostrava ze dne 4. 3. 1994, čj. FŘ 980/220/1994 - Km, spolu s platebními výměry Finančního úřadu Frýdlant nad Ostravicí, č. 13, 24, 25/1993, ze dne 17. 12. 1993, kterými mu byla vyměřena důchodová daň a daň z objemu mezd za rok 1992.
Na základě uvedeného rozsudku správce daně vrátil stěžovateli dne 11. 5. 1996 nezákonně exekučně odebrané finanční prostředky. Poplatek a úrok za exekučně odebrané finanční prostředky mu vrátil až dne 22. 4. 1996, tj. s prodlením 347 dnů, neučinil tak tedy v 15 denní lhůtě, stanovené dle §64 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovateli dále nevrátil poplatek a úrok za nevrácení nadměrného odpočtu DPH od 1. 1. 1994 a neoprávněně nevrácené daně z příjmu. Žádosti stěžovatele o úhradu úroků za opožděné vrácení poplatku a úroku za nezákonně exekučně odebrané finanční prostředky a úroku za nevrácení nadměrného odpočtu DPH a nevrácené daně z příjmu Finanční úřad Ostrava II rozhodnutím ze dne 21. 10. 1999 nevyhověl. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí správce daně bylo rozhodnutím Finančního ředitelství Ostrava ze dne 9. 6. 2000 zamítnuto.
Dále stěžovatel napadá rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava II ze dne 18. 11. 1999, čj 110343/99/389913/4760 - výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, potvrzené rozhodnutím Finančního ředitelství Ostrava ze dne 19. 6. 2000, čj. 747/150/2000, neboť nedoplatky v něm uvedené, vznikly nezákonnými exekucemi finančních prostředků z jeho účtu a nevracením nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty od 1. 1. 1994 doposud. Namítá, že finanční orgány dosud nezrušily rozhodnutí, vydaná na základě rozhodnutí, která byla soudem zrušena jako nezákonná a jsou uvedena v předmětné výzvě. Na stěžovateli je tak požadováno placení daní a penále na základě rozhodnutí vydaných v přímé souvislosti s nezákonným postupem finančních orgánů a finanční orgány tak nehodlají respektovat právní názor soudu, vyslovený v rozhodnutí ze dne 26. 1. 1995.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že proti rozhodnutím Finančního ředitelství Ostrava ze dne 9. 6. 2000, čj. 518/150/2000, a ze dne 19. 6. 2000, čj. 747/150/2000, není přípustné odvolání a tato rozhodnutí na základě ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. nepodléhají přezkumu v rámci správního soudnictví, protože soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů procesní a předběžné povahy. Řízení o případné žalobě proti těmto rozhodnutím by bylo zastaveno. Stěžovatel má za to, že uplatněním uvedeného ustanovení o.s.ř. došlo k porušení jeho práv, neboť finanční orgány si jsou vědomy toho, že soudy jejich rozhodnutí, kterými se rozhoduje o právech hmotněprávní povahy, nepřezkoumávají. Stěžovatel považuje paušální vyloučení soudního přezkumu všech rozhodnutí správních orgánů předběžné procesní nebo pořádkové povahy, za protiústavní, neboť soudy musí řízení zastavit bez přezkoumávání věci samé, a nemají tak možnost uvážení a rozhodnutí zda správní rozhodnutí zasahuje do práv hmotněprávní povahy. Uvádí, že tato právní úprava se týká všech občanů a v tomto smyslu by měla být jeho ústavní stížnost posuzovaná v souladu s ust. §75 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas i s dalšími rozhodnutími správce daně, vydanými v rozmezí let 1992 - 2000, týkajícími se jeho daňových povinností, zejména platebních výměrů a rozhodnutí, kterými byl vyzýván k úhradě splatných nedoplatků v náhradní lhůtě. I u těchto rozhodnutí dovozuje stěžovatel jejich nezákonnost z postupu finančních orgánů, které stěžovateli neoprávněně odebraly, či nevrátily finanční prostředky a ve věci nerespektovaly právní závěry Krajského soudu v Ostravě.
Finanční úřad Ostrava II ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí.
Finanční ředitelství Ostrava ve vyjádření k ústavní stížnosti rovněž poukázalo na odůvodnění svých rozhodnutí, ve kterých je podrobně zdůvodněn postup správce daně. Uvedlo, že stěžovatel uvádí částky svých daňových povinností na základě staré daňové soustavy a tyto směšuje s částkami daňových povinností současné daňové soustavy. Dodalo, že po zrušení příslušných platebních výměrů zaslalo vzniklý přeplatek stěžovateli ve lhůtě 15 dnů. Úrok mu skutečně byl zaslán až 19. 4. 1996, avšak zákon č. 337/1992 Sb. neřeší lhůtu pro přiznání a připsání úroku, a proto bylo odvolání stěžovatele v tomto bodě odmítnuto.
Ústavní soud se především zabýval posouzením ústavní stížnosti z hlediska splnění formálních náležitostí návrhu.
Dle ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadená rozhodnutí z hlediska zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti. Od jednotlivých správců daně si vyžádal potvrzení o doručení napadených rozhodnutí stěžovateli a s ohledem na to, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 7. 8. 2000, zjistil, že návrh byl podán ve lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem pouze ve vztahu k rozhodnutím Finančního ředitelství Ostrava ze dne 9. 6. 2000, čj. 518/150/2000, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava II ze dne 21. 10. 1999, čj. 105320/99/389911/6161, a ve vztahu k rozhodnutí Finančního ředitelství Ostrava ze dne 19. 6. 2000, čj. 747/150/2000, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí - výzvě Finančního úřadu Ostrava II ze dne 18. 11. 1999, čj. 110343/99/389913/4760.
Pokud jde o ostatní rozhodnutí správce daně a Ministerstva financí ČR, vydaná od roku 1992 do ledna 2000, jedná se ve vztahu k nim o návrh podaný po zákonné lhůtě a eventuelně v některých případech i o návrh nepřípustný, neboť z listinných materiálů předložených jak stěžovatelem, tak správcem daně, nevyplývá a stěžovatel ani neuvádí a blíže nespecifikuje jednotlivá rozhodnutí v tom smyslu, že by byla napadena řádnými opravnými prostředky danými zák.č. 337/1992 Sb.
Ústavní soud se tak mohl zabývat a posuzovat pouze ta napadená rozhodnutí, v poměru k nimž byla ústavní stížnost podána včas. Dospěl však k závěru, že ani v této části ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Ze spisového materiálu Finančního ředitelství Ostrava , Finančního úřadu Ostrava II a Finančního úřadu Frýdlant nad Ostravicí Ústavní soud ověřil, že stěžovatel se poté, co mu na podkladě platebních výměrů zrušených rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byly vráceny neoprávněně odebrané finanční prostředky, obrátil na soud s žalobou proti Ministerstvu financí ČR o zaplacení úroku z prodlení. Okresní soud Frýdek-Místek usnesením, čj. 18 C 164/98-33, ze dne 14. 5. 1999, řízení zastavil s odůvodněním, že věc nespadá do jeho pravomoci a návrh postoupil finančnímu úřadu. Finanční úřad Ostrava II žádost stěžovatele o zaplacení úroků za opožděné vrácení úroku z prodlení z částek, vrácených mu na základě soudem zrušených rozhodnutí a úroku, jehož nárok stěžovatel odvozoval od nevrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty od roku 1994, a nevrácení vratitelného přeplatku na dani z příjmu, posoudil jako žádost o vrácení přeplatku ve smyslu ust. §64 zák. č. 337/1992 Sb., které ústavní stížností napadeným rozhodnutím nevyhověl. Odvolání stěžovatele bylo rovněž napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství Ostrava zamítnuto. Správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí podaly vysvětlení, jak bylo s konkrétními daňovými přeplatky a nedoplatky naloženo, uvedly, že rozhodnutím správce daně ze dne 28. 3. 1996, čj. 9842/920/95/Pa, byl stěžovateli přiznán úrok ve výši 89 917,- Kč za nevrácení přeplatku ve stanovené lhůtě 15 dnů, ze kterého byl zřejmý výpočet úroku. Tato částka byla stěžovateli zaslána dne 19. 4. 1996. Vzhledem k tomu, že zákon o správě daní a poplatků neřeší lhůtu pro přiznání a připsání úroku, považoval odvolání v tomto směru za bezpředmětné. Ústavní soud dále ověřil, že proti rozhodnutí o přiznání nároku na úrok, ve kterém je specifikován výpočet úroku z vratitelného přeplatku od 3. 1. 1994 do 9. 5. 1995, stěžovatel neuplatnil ve smyslu §53 zák. č. 337/1992 Sb. reklamaci a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 5. 1996.
Podstatou sporu v této části ústavní stížnosti nebyla otázka nároku na přiznání úroku z prodlení z přeplatku zaviněného správcem daně, ale spor o jeho výši a výpočet úroku z hlediska počátku doby prodlení v návaznosti na použití přeplatků na dani na nedoplatky, vyměřené posléze zrušenými rozhodnutími a dále nárok na zaplacení úroku za opožděné vrácení úroku již přiznaného a zaplaceného.
Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel proti rozhodnutí správce daně ze dne 28. 3. 1996, čj. 9842/920/95/Pa, kterým mu právě byl přiznán úrok v určité výši a za konkrétní, v rozhodnutí specifikované období, z přeplatků na dani, použitých na nedoplatky vyměřené posléze zrušenými rozhodnutími a částek exekučně odebraných z účtu, neuplatnil opravný prostředek ve smyslu zák. č. 337/1992 Sb., tj. pro tento případ reklamaci dle ust. §53 citovaného zákona, která je řádným opravným prostředkem pro uvedený typ rozhodnutí správce daně. Vzhledem k tomu, že o nárocích stěžovatele na úrok z prodlení bylo rozhodováno právě tímto rozhodnutím, bylo na stěžovateli, aby se proti tomuto rozhodnutí, kterým mohlo být zasaženo do jeho subjektivního práva, když bylo rozhodováno o jeho hmotném nároku, bránil opravnými prostředky, event. včetně žaloby na přezkoumání správního rozhodnutí. Skutečnost, že tak neučinil, nelze napravit postupem dle dle ust. §64 zák. č. 337/1992 Sb., a požadovat tak nové věcné projednání pravomocně přiznaného úroku, a to ani poukazem na stávající právní úpravu, která rozhodnutí, vydaná dle tohoto ustanovení, zahrnuje pod rozhodnutí nepodléhající soudnímu přezkumu, neboť možnost soudního přezkumu pro věc směrodatného rozhodnutí byla daňovému subjektu umožněna v předchozím řízení. Tím spíše nepřísluší Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony (pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody), posuzovat správnost výpočtu konkrétní výše přiznaného úroku z prodlení.
Pokud jde o požadavek stěžovatele na zaplacení úroku za opožděné vrácení přiznaného úroku zaslaného mu dne 19. 4. 1996, bylo na místě, aby se tohoto svého nároku domáhal soudní cestou v samostatném soudním řízení, resp. uplatnil opravné prostředky proti rozhodnutí Okresního soudu Frýdek-Místek, čj. 18 C 164/98-33, ze dne 14. 5. 1999, kterým bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že věc nespadá do pravomoci soudu a návrh postoupen finančnímu úřadu, i pokud jde o tuto část stěžovatelem uplatněného nároku, případně v tomto směru správní žalobou napadnout rozhodnutí Finančního ředitelství Ostrava ze dne 9. 6. 2000, ohledně zamítnutí jeho požadavku na zaplacení úroku za opožděné zaslání úroku z prodlení s tím, že bylo rozhodováno o jeho hmotněprávním nároku.
Ústavní soud dále ověřil, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Finančního úřadu Ostrava II ze dne 18. 11. 1999 - výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě dle §73 zák. č. 337/1992 Sb. - byl stěžovatel vyzván k úhradě daňových nedoplatků nezaplacených ke dni 29. 10. 1999. Výzva obsahuje specifikaci jednotlivých vykonatelných rozhodnutí, na jejichž základě je stěžovatel povinen dlužné částky uhradit. Z výzvy je na rozdíl od tvrzení stěžovatele zřejmé, že ve výzvě nejsou citována rozhodnutí správce daně, která byla zrušena výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě.
Dle ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, výzvou podle ustanovení §73 zák. č. 337/1992 Sb., nejsou stěžovateli ukládány žádné daňové povinnosti, ale je svou povahou upomínkou k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, v níž má povinný splnit svou již stanovenou daňovou povinnost. Výzva dle §73 zák. č. 337/1992 Sb., za situace, že jí předcházelo pravomocné rozhodnutí o uložení daňové povinnosti, proto obecně není přezkoumatelná jako rozhodnutí spadající pod ust. §248 odst. 2 písm.e) o.s.ř. v rámci správního soudnictví, a o to více není na místě, aby ji přezkoumával Ústavní soud, který, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není ve vztahu k soudům či správním orgánům další obecnou odvolací instancí. Bylo na stěžovateli, aby již v poměru k jednotlivých rozhodnutím, správce daně, ukládajícím mu daňovou povinnost, k jejichž zaplacení je ve výzvě upomínán, využil všech opravných prostředků, včetně možnosti jejich přezkoumání správním soudem. Nezákonnost těchto rozhodnutí nelze za situace, kdy stěžovatel nenamítá, že by jednotlivá rozhodnutí (daňová přiznání k DPH, rozhodnutí o dani silniční rozhodnutí o dani z příjmu, rozhodnutí o dani z příjmu ze závislé činnosti a fun. požitků a silniční dani) nebyla pravomocná a vykonatelná, dovozovat pouze ze skutečnosti, že dle názoru stěžovatele správce daně porušil své povinnosti ve vztahu k jiným rozhodnutím, a z toho usuzovat, že rozhodnutí specifikovaná ve výzvě byla vydána na základě soudem zrušených rozhodnutí.
Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutími, která stěžovatel včas napadl ústavní stížností, došlo k stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě polemizuje se závěry přijatými v jednotlivých rozhodnutích správce daně. Samotná skutečnost, že správní orgány nevyhověly návrhu daňového subjektu, však nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud tyto orgány dodržely zákonem stanovené procesní postupy. Z tohoto hlediska nelze napadeným rozhodnutím nic vytknout, neboť předmětná rozhodnutí byla vydána v souladu s příslušnými ustanoveními zák. č. 337/1992 Sb., přičemž správce daně se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami.
Ústavní soud již v řadě předchozích rozhodnutí judikoval, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod, což znamená, že její použití předpokládá vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Z výše uvedeného je však zřejmé, že stěžovatel nevyužil všech možností, které mu zákon poskytoval k ochraně svých práv, a to právě ve vztahu k těm rozhodnutím, kterými bylo měněno jeho hmotněprávní postavení daňového subjektu a kterými bylo rozhodováno o jeho nárocích a která se tak stala pravomocnými. Tuto situaci nelze napravovat prostřednictvím ústavní stížnosti, směřující do rozhodnutí, kterými již nemůže být jeho postavení změněno. Ústavnímu soudu nepřísluší v napadených rozhodnutích cokoliv přehodnocovat, neboť takový postup by jej stavěl do role dalšího odvolacího orgánu. V této souvislosti Ústavní soud opětovně (např. IV. ÚS 110/01) pokazuje na neexistenci Nejvyššího správního soudu, nicméně Ústavní soud nehodlá tento soud nebo jiný článek završující správní soudnictví nahrazovat, s výjimkou případů zcela mimořádných a zvláštního zřetele hodných. Za takový případ však věc stěžovatele, právě s ohledem na jeho vlastní nedůslednou ochranu práv, nepokládá.
Pokud jde o obecné námitky stěžovatele týkající se nedostatků právní úpravy správního soudnictví, zejména ust. §248 o.s.ř., které však ve věci nebylo aplikováno, odkazuje Ústavní soud na své závěry obsažené v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, ze dne 27. 6. 2001, publikovaném pod č. 276/2001 Sb. Z obecného poukazu stěžovatele na nedostatky stávající úpravy správního soudnictví, která neumožňuje přezkoumání rozhodnutí procesní a předběžné povahy soudem, nelze, jak činí stěžovatel, dovozovat, že žádné z těchto rozhodnutí není automaticky přezkoumatelné soudem, a řízení by bylo ve všech případech zastaveno. Povinností soudu při přezkoumání správních rozhodnutí je i jejich hodnocení z hlediska jejich přezkoumatelnosti dle ust. §248 o.s.ř., přičemž soud je posuzuje dle jejich obsahu a způsobilosti těchto rozhodnutí změnit hmotněprávní postavení daňového subjektu. V tomto smyslu proto Ústavní soud nehodnotil ústavní stížnost jako návrh podřaditelný pod ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, z části jako návrh podaný po lhůtě a z části jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu