ECLI:CZ:US:2002:4.US.476.01
sp. zn. IV. ÚS 476/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti PaedDr. L.T., zastoupené JUDr. R.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2001, sp. zn. 10 Co 59/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ze dne 12. května 2000, sp. zn. 16 C 20/2000, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 3. srpna 2001 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení výživného rozvedené manželky. Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě byly splněny veškeré předpoklady, definované v ustanovení §93 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, proto, aby jí bylo výživné přiznáno, neboť svoji situaci považuje za závažnou újmu. Poukazuje rovněž na skutečnost, že pojem závažné újmy není definován, a proto se domnívá, že obecné soudy v napadených rozsudcích projevily svůj subjektivní názor na danou věc. Tato jejich libovůle je, dle jejího názoru, v rozporu s obecně přijímanými idejemi spravedlnosti. V takovém postupu pak stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR. V řízení před odvolacím soudem podala stěžovatelka současně i návrh na připuštění dovolání, avšak s ohledem na přechodné ustanovení o.s.ř., jí bylo toto právo odejmuto a tím bylo zasaženo do jejího práva na rovnost účastníků sporu dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Současně s ústavní stížností proto požaduje i zrušení bodu 17 přechodných ustanovení v Hlavě I. o.s.ř.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě, zastoupený předsedkyní senátu 10 Co. Ta uvedla, že námitky stěžovatelky nepovažuje za důvodné. Uvádí dále, že postup soudu byl v souladu s platným zněním o.s.ř., nedošlo tedy k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž o přípustnosti dovolání rozhodoval soud dle platné úpravy ustanovení §238 odst. 2 a 3 o.s.ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., když ani z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř., ve znění po novele, nevyplývá možnost dovolání ve věcech upravených v zákoně o rodině (mimo zákonem stanovených výjimek). Nedošlo tedy k porušení práva na rovnost účastníků dle čl. 32 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. K námitkám stěžovatelky proti právnímu posouzení věci účastník plně odkázal na závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku.
Následně bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, jehož součástí bylo nové znění petitu, jímž stěžovatelka požadovala zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů a zrušení ustanovení §237 odst. 2 lit. b) o.s.ř., v platném znění. Tento krok odůvodnila skutečností, že přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není, s ohledem na napadené ustanovení, možno uplatnit a v zájmu sjednocení soudní praxe by takový postup byl nanejvýš žádoucí.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, prostřednictvím předsedkyně senátu 16 C, která plně odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. Spolu s vyjádřením byl Ústavnímu soudu doručen rovněž spis vedený u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, pod sp. zn. 16 C 20/2000.
Na základě předloženého spisu, jakož i z ostatních podkladů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak Ústavní soud zjistil z předloženého spisu, stěžovatelka podala dovolání, přestože ve výroku odvolacího soudu nebylo jejímu návrhu na jeho připuštění vyhověno. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. srpna 2001 sp. zn. 30 Cdo 1324/2001 dovolání odmítnul. Z usnesení mimo jiné vyplývá, že dovoláním by se zabýval, pokud by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatelka tyto vady však ani nenamítala, a ani dovolací soud je neshledal. V dané situaci, proto nebyly shledány důvody, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl jinak.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů stěžovatelkou namítané porušení jejích základních práv pokud namítala porušení práva na spravedlivý proces tak, jak je definován v čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak je zjevné z jeho rozsáhlé judikatury, Ústavní soud se opakovaně zabýval a následně vyložil, za jakých podmínek nastane zásah do tohoto základního práva fyzických či právnických osob. Skutečnost, že žalobě stěžovatelky nebylo v jejím sporu vyhověno, není v žádném případě takovým zásahem do jejího práva na spravedlivý proces. Toto právo zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle zákonem předepsaných pravidel. K provádění důkazů a k jejich hodnocení jsou Ústavou ČR pověřeny právě soudy (čl. 90), a soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 odst. 1). Právo na spravedlivý proces tedy zaručuje, že věc bude před soudem projednána, nezaručuje však, že každému návrhu bude soudem vyhověno. Přístup stěžovatelky je tedy možno hodnotit jen jako pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která nezakládá protiústavnost rozhodnutí.
Ani stěžovatelkou namítané porušení práv dle čl. 32 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny Ústavní soud neshledal. Pokud stěžovatelka spatřuje takový zásah v zákonné úpravě přípustnosti dovolání ve věcech rodinného práva, je třeba uvést, že žádné ustanovení Ústavy ČR, Listiny ani mezinárodních smluv o lidských právech, kterými je ČR vázána, nezaručuje právo na třístupňové a dokonce ani na dvoustupňové řízení (s výjimkou věcí trestních). Dovolání je tedy mimořádný opravný prostředek, který umožňuje Nejvyššímu soudu ČR především sjednocovat judikaturu. Je věcí zákonodárce, kdy a za jakých podmínek takový postup umožní. Rovnosti účastníků třeba rozumět tak, že se zaručuje, aby v rámci jednoho řízení nebylo s jednotlivými stranami sporu zacházeno rozdílně, a že každému budou příslušet stejná práva. Nejedná se tedy o zaručení stejných práv v různých řízeních. S takovýmto přístupem by porušení rovnosti nastalo například už samotnou existencí různých typů občanského řízení.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Ve věci návrhu stěžovatelky na zrušení části zákona dle ustanovení §64 odst. 1 lit. d) zákona, pak Ústavní soud konstatuje, že toto řízení sleduje řízení o ústavní stížnosti samé, a proto byl takový návrh odmítnut dle ustanovení §43 odst. 2 lit. b) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu