ECLI:CZ:US:2002:4.US.478.02
sp. zn. IV. ÚS 478/02
Usnesení
IV. ÚS 478/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti H., spol. s r.o , zastoupené JUDr. V. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 11. 2001, čj. 6 C 802/2001-38, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2002, čj. 18 Co 9/2002-51, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž nebylo v plném rozsahu vyhověno jeho žalobě, kterou se, jako vlastník bytu, domáhal po žalovaných nájemcích zaplacení nedoplatku za plnění spojená s užíváním bytu, nedoplatku nájemného zvýšeného o náklady na zakoupení sporáku a smluvní pokuty.
Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud vydal potvrzující rozsudek, ačkoliv zjistil, že prvoinstanční rozsudek je věcně nesprávný. Tím byla porušena dvojinstančnost řízení, neboť změna právního náhledu je změnou rozhodnutí soudu prvého stupně. Tvrdí, že soudy se nevypořádaly s právní argumentací a právní názor řádně nezdůvodnily. Dále namítá, že soudy vycházely pouze z ostatních okolností daného případu a rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci. Rozsudek je v přímém rozporu s věcným právem, neboť je nad vší pochybnost prokázáno, že předmětný soubor místností není bytem a nájemní smlouva na pronájem bytu je neplatně uzavřená. Předmětný rozsudek proto nemá podklad v provedeném dokazování.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti s ohledem na neurčitost námitek v ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 6 C 802/2001, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím soudu prvého stupně, ve sporu vedeném mezi stěžovatelem jako vlastníkem bytu a žalovanými nájemci, byli tito zavázáni k úhradě částky 1.028,40 Kč s přísl. (představující mezi stranami nesporný doplatek za plnění spojená s užíváním bytu a náklady na výměnu kouřovodu v bytě nájemců) a ve zbytku byl návrh stěžovatele, kterým se domáhal zaplacení dalších 4.839,60 Kč s přísl. (představující náklady na opravu topení umístěného mimo byt nájemců, nedoplatek nájemného odvozený z nákladů na pořízení nového sporáku do bytu nájemců a smluvní pokutu) zamítnut. Soud po zjištění, že opravitelný sporák nebyl pořizován před uplynutím doby jeho životnosti, nedošlo jím k vylepšení bytu a toho, že žalobce neprokázal, že k jeho pořízení si musel vzít úvěr od fyzické osoby splatný na deset let, po jejichž uplynutí by cena sporáku, zakoupeného za 8.940,- Kč, činila téměř 28.000,- Kč, dospěl k závěru, že povinnost k jeho úhradě nemůže dopadat na žalované a postup stěžovatele hodnotil jako snahu o docílení skončení nájemního poměru. Dále nevyhověl požadavku na zaplacení prací souvisejících s opravou topení, neboť se nejednalo o předmět vnitřního vybavení bytu, jehož opravu by dle §687 odst. 1 obč. zák. a nařízení vlády č. 258/1995 Sb. musel hradit nájemce. Soud ani nevyhověl požadavku stěžovatele, který se mimo poplatku z prodlení a úroku z prodlení domáhal i zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 % denně, dovozované ze smlouvy o nájmu bytu, kterou byl povinen uzavřít na základě rozsudku téhož soudu ze dne 19. 4. 1999, čj. 9 C 140/99-32, neboť z uvedené smlouvy především nelze dovodit, že smluvní pokuta se vztahuje i na vyúčtování plnění poskytovaných s užíváním bytu, a dle soudu je smlouva v této části neplatná, neboť se příčí zákonu. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil a k tvrzení stěžovatele ohledně neplatnosti vlastní nájemní smlouvy dodal, že bylo-li pravomocně rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uzavřít s žalovanými nájemní smlouvu se stanoveným obsahem, je tento výrok dle §159 odst. 2 o.s.ř. pro účastníky závazný a jeho přezkoumávání je nepřípustné, soud proto musel z uvedené smlouvy vycházet.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem okresního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, jednalo se v uvedené věci o typický občanskoprávní spor mezi vlastníkem a nájemci, spadající do kompetence obecných soudů, výhradně kterým přísluší zvažovat postup v soudním řízení, zjišťovat a hodnotit skutkový stav, provádět výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovat je na konkrétní případy. Rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel uvádí jen velmi povšechné a nekonkrétní námitky, postrádající ústavněprávní argumentaci.
Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovateli nebylo upřeno právo na spravedlivý proces, které je nutno chápat jako právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy a nikoliv tak, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, neboť stěžovatel měl a využil možnosti domáhat se ochrany u příslušného soudu. Z odůvodnění rozhodnutí pak vyplývá, že soudy se žalobními námitkami stěžovatele náležitě zabývaly a posléze své rozhodnutí řádně odůvodnily, neboť uvedly, z jakých důvodů nebylo možno žalobě stěžovatele vyhovět v plném rozsahu. Z rozhodnutí je také zřejmé, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k vysloveným právním závěrům a o jaká ustanovení právních předpisů opřely svá rozhodnutí. Stejně tak je z obsahu spisu zřejmé, že bylo rozhodováno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí vyjádřil i k nemožnosti přezkoumávat pravomocné rozhodnutí soudu o povinnosti stěžovatele uzavřít s nájemci nájemní smlouvu. Vzhledem k tomu, že otázka platnosti této smlouvy nebyla předmětem řízení a soudy rozhodovaly o žalobě stěžovatele, v níž své požadavky dovozoval z titulu práv vlastníka vůči nájemcům, nelze ani z tohoto hlediska považovat závěry obecných soudů za závěry, které by byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu rovněž nevyplývá, že by (jak tvrdí stěžovatel) odvolací soud zjistil, že prvoinstanční rozsudek je věcně nesprávný, a že tak ze strany soudu došlo ke změně právního náhledu. Krajský soud výslovně konstatoval, že prvostupňový rozsudek považuje za věcně správný, přičemž konkrétně uvedl, proč závěry okresního soudu ohledně jednotlivých požadavků stěžovatele (nákladů na opravu topení, pořízení sporáku a smluvní pokuty) považuje za správné. Skutečnost, že krajský soud pro zamítavé stanovisko ohledně požadavku stěžovatele na zaplacení smluvní pokuty považoval za postačující pouze okolnost, že tento nárok ze smlouvy nevyplývá, na rozdíl od soudu prvého stupně, který mimo tento důvod vyslovil přesvědčení o neplatnosti části nájemní smlouvy, nelze hodnotit jako změnu právního náhledu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu