ECLI:CZ:US:2002:4.US.483.01
sp. zn. IV. ÚS 483/01
Usnesení
IV. ÚS 483/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti F.G., zastoupeného JUDr. M.J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Co 400/2000-36, ze dne 17. 5. 2001, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 7 C 172/99-19, ze dne 11. 7. 2000 za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení a J.S., zastoupeného JUDr. R.M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zamítnut jeho návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 11 C 225/96-9, ze dne 5. 11. 1996, kterým byl schválen soudní smír mezi stěžovatelem a J.S. v řízení, v němž se J.S. po stěžovateli domáhal náhrady škody, kterou mu tento způsobil v souvislosti s havárií neoprávněně užívaného vozidla nacházejícího se ve vlastnictví J.S.
Stěžovatel namítal, že uzavřený soudní smír je v rozporu s hmotným právem, a je tedy podle ustanovení §49a občanského zákoníku neplatný, neboť stěžovatel jej sjednal, v omylu vyvolaném žalovaným J.S., lstí. Soudy tím, že odmítly provést důkazy nutné pro posouzení nároku stěžovatele, zejména výslechem svědků a listinnými důkazy, prokazujícími skutečnou výši způsobené škody a vyvolání omylu, bez něhož by k uzavření smíru nedošlo, porušily jeho základní práva. Dle jeho názoru žalovaný, který požadoval náhradu škody ve výši 98.328,- Kč a prokazoval ji nepravdivými účetními doklady, věděl, že skutečná výše nákladů na opravu vozidla činila pouze 19.839,50,- Kč, vyvolal jeho omyl úmyslně. Stěžovatel dále uvádí, že v protokolu z jednání je uveden překlep, pokud se v něm tvrdí, že uzavření smíru navrhl sám stěžovatel.
Vedlejší účastník J.S. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že veškeré náležitosti pro uzavření smíru a jeho schválení soudem byly splněny a tyto skutečnosti byly předmětem posouzení ze strany soudu již v původním nalézacím řízení. Tvrzení stěžovatele, že při uzavírání soudního smíru jednal v omylu či tísni, je ryze účelové, když to byl on, kdo uzavření smíru navrhl. Smír není v rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku a byl navíc uzavřen teprve poté, co byl stěžovatel za škodní jednání odsouzen v trestním řízení, a tedy po zjištění skutečností nezbytných pro získání představy o skutečné výši škody.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovateli se neplatnost uzavřeného smíru nepodařilo dokázat a v dalším plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 7 C 172/99, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z porovnání žalobního návrhu a ústavní stížnosti totiž právě vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů obsaženými v jejich rozhodnutí, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu.
Z obsahu spisu je zřejmé, že soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že povaha nároku (náhrada škody vzniklá v souvislosti s trestním činem neoprávněného užívání cizí věci) uzavření soudního smíru připouštěla a předmět řízení byl plně v dispozici účastníků řízení. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel smír uzavíral v tísní za nápadně nevýhodných podmínek, případně v rozporu s dobrými mravy, ani že by byl uveden úmyslně v omyl ohledně skutečné výše škody. K uzavření smíru došlo 2 roky po škodné události, a stěžovatel tak měl dostatečný časový prostor k získání představy o skutečné výši škody. Po uzavření smíru se usnesení o jeho schválení nebránil, pouze v korespondenci s vedlejším účastníkem namítal platební neschopnost.
Z rovněž připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 11 C 225/96, Ústavní soud ověřil, že soud při schvalování soudního smíru postupoval zcela v intencích ustanovení §99 o.s.ř., když zkoumal, zda povaha věci uzavření soudního smíru připouští, zda jde o záležitost, v níž oba účastníci mohou svobodně disponovat s předmětem řízení, zda uzavření smíru neodporuje právním předpisům a zda má veškeré náležitosti platného právního úkonu.
Ústavní soud má proto za to, že obecné soudy v dané věci dostatečně zjistily skutkový stav věci opravňující je rozhodnout, svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. odůvodnily, uvedly, které právní předpisy aplikovaly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. V tomto smyslu rozhodnutí obecných soudů, ve kterých dospěly k právnímu závěru, že ujednaný soudní smír neodporoval hmotnému právu, jeho účastníci se v souladu se zásadou smluvní volnosti dohodli na výši škody, a nedošlo tedy k jeho uzavření v důsledku omylu, nelze považovat za rozhodnutí nezákonná či dokonce protiústavní.
Ústavní soud neshledal ani opodstatněnost námitek stěžovatele týkajících se neprovedení jím navrhovaných důkazů, směřujících k prokázání skutečné výše škody a event. návazného omylu stěžovatele ohledně výše škody, neboť předmětem řízení nebylo obnovení původního řízení ohledně povinnosti stěžovatele nahradit způsobenou škodu v určité výši. Za účelovou považoval Ústavní soud námitku ohledně chyby v protokolaci, týkající se toho, že stěžovatel ve skutečnosti uzavření smíru nenavrhl, neboť z kontextu protokolu a sledu návrhů účastníků je zřejmé, že se v této věci nejednalo o " překlep", jak uvádí stěžovatel. Pro věc je navíc podstatné, že oba účastníci smír v dohodnutém znění podepsali a trvali na jeho schválení soudem. ( č.l. 7 a 8 spisu sp. zn.11C 225/96).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu