ECLI:CZ:US:2002:4.US.483.02
sp. zn. IV. ÚS 483/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti C. sdružení, akciová společnost - v likvidaci, zastoupeného JUDr. L.K., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002, čj. 4 Cmo 996/99-296 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. 9. 1999, čj. 2 Cm 448/93-240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2002 se společnost C. sdružení, akciová společnost - v likvidaci (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002, čj. 4Cmo 996/99-296 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. 9. 1999, čj. 2 Cm 448/93-240, jimiž jí bylo pravomocně uloženo zaplatit ve stanovené lhůtě částku 9 400 174,65 Kč, s příslušenstvím, společnosti Bank A. C. a.s., z titulu ručení za úvěr poskytnutý fyzické osobě. Současně požádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, bez bližšího odůvodnění.
Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, uvedla svá tvrzení v řízení uplatněná a vlastní právní názor na věc. Stěžovatelka, obdobně jako v řízení před obecnými soudy, tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to důsledků, které mělo odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru dle §506 obch. zák. na další existenci zajištění závazků z této smlouvy. Je toho názoru, že v důsledku odstoupení od úvěrové smlouvy její ručitelský závazek zanikl. Poukázala zejména na skutečnost, že teprve zákonem č. 370/2000 Sb. bylo ust. §506 obch. zák. doplněno dikcí "Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy". V době, kdy obecné soudy rozhodovaly ve věci, tedy dle jejího přesvědčení existovala odlišná právní úprava, k čemuž ovšem obecné soudy při rozhodování nepřihlédly. Tím dle jejího názoru porušily ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 11 Listiny, zaručující nedotknutelnost majetku. Stěžovatelka též uvedla, že Vrchní soud v Olomouci dovolání nepřipustil a proto po vyčerpání všech prostředků se obrací na Ústavní soud.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že především nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že nepřipustil dovolání. Napadený rozsudek žádný výrok, jímž by dovolání nebylo připuštěno, neobsahuje. Stěžovatelka návrh na připuštění dovolání neučinila a odvolací soud, s ohledem na existující četnou judikaturu Nejvyššího soudu, důvod pro postup dle ust. §239 odst. 1 věta druhá o.s.ř. neshledal. Vyjádřil přesvědčení, že se se všemi námitkami stěžovatelky řádně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Právo zakotvené v čl. 36 Listiny nebylo dotčeno, tvrzení stěžovatelky o zásahu do práva zakotveného v čl. 11 Listiny postrádá jakékoliv opodstatnění a řešená problematika s ním nesouvisí. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, vztahující se k dané problematice a navrhl aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy. V právních závěrech těchto soudů neshledává však Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud sdílí názor Vrchního soudu Olomouc obsažený ve vyjádření k ústavní stížnosti, že pokud jde o právní posouzení věci, jsou napadené rozsudky v souladu s judikaturou obecných soudů vztahující se k ust. §506 obč. zák., ve znění před cit. novelou č. 370/2000 Sb. (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2782/99, byť se v této věci jednalo o zajištění závazků jinou formou, tj. zástavním právem). Ústavní stížnost je v podstatě opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Měla-li stěžovatelka zato, že obecné soudy ve své judikatuře rozhodují danou právní problematiku nesprávně či nejednotně, mohla využít postupu podle ust. §239 o.s.ř., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2000 a vytvořit si tak podmínky pro podání tzv. podmíněně přípustného dovolání, což neučinila. Tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 Listiny, zaručujícího nedotknutelnost majetku, postrádá bližší ústavněprávní argumentaci, nehledě na skutečnost, že cit. článek nedotknutelnost majetku výslovně nezaručuje. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť pro postup dle §80 odst. 1 zákona neshledal důvody.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu