Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.07.2002, sp. zn. IV. ÚS 488/01 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 85/27 SbNU 17 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.488.01

sp. zn. IV. ÚS 488/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti J. H. a J. H., proti postupu Okresního úřadu Karlovy Vary, referátu regionálního rozvoje a Magistrátu města Karlovy Vary, stavebního úřadu, za účasti Okresního úřadu Karlovy Vary a Magistrátu města Karlovy Vary, a za vedlejšího účastenství Ing. Mgr. M. B. a L. B., takto: 1. Okresní úřad v Karlových Varech, referát regionálního rozvoje a Magistrát města Karlovy Vary, stavební úřad, svoji nečinností porušily základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu zaručené dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Magistrátu města Karlovy Vary, stavebním úřadu, se zakazuje pokračovat v kolaudačním řízení zahájeném na návrh stavebníků M. a L. B., a to do doby, kdy Krajský soud v Plzni rozhodne pravomocně o správní žalobě (sp. zn. 30 Ca 144/2001). Odůvodnění: Dne 10. srpna 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel J. H. brojil proti nečinnosti shora uvedených účastníků. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je spoluvlastníkem pozemků sousedících s pozemkem ve vlastnictví města Karlovy Vary, který byl vedlejším účastníkům pronajat do doby odprodeje, za účelem výstavby jejich rodinného domku. Druhý účastník (stavební úřad) současně zahájil řízení o povolení stavby. Dříve však, než nabylo toto rozhodnutí právní moci, vedlejší účastníci začali se samotnou stavbou. S ohledem na tuto skutečnost nejprve stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby, dodatečně pak stavbu povolil. Stěžovatel, jakožto účastník stavebního řízení proti tomuto rozhodnutí podal odvolání k okresnímu úřadu. Odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel proti rozhodnutí o odvolání podal správní žalobu, společně s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Plzni vykonatelnost rozhodnutí odložil usnesením ze dne 15. června 2001, sp. zn. 30 Ca 144/2001. Toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli i prvému účastníkovi dne 19. června 2001, prostřednictvím právního zástupce stěžovatele byly doručeny kopie rovněž druhému účastníkovi a byl proveden pokus o doručení oběma vedlejším účastníkům. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel uvedl, že odložení vykonatelnosti rozhodnutí nebylo ze strany účastníků řízení respektováno, s odvoláním na absenci doložky právní moci tohoto rozhodnutí, a to i přes jeho opakovaná upozornění. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že vedlejší účastník je členem zastupitelstva města Karlovy Vary. V uvedeném postupu stěžovatel shledal zásah do svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž do práva zaručeného v čl. 11 odst. 4 Listiny, poskytujícího ochranu proti zásahům či omezení vlastnického práva. Výslovně uvedl, že se nedomáhá zrušení konkrétního rozhodnutí, ale vyslovení nezákonnosti postupu orgánů veřejné moci. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Okresní úřad Karlovy Vary, prostřednictvím přednosty. Ten ve vyjádření uvedl, že o konkrétních námitkách stěžovatele bylo vždy rozhodnuto. Pokud šlo o usnesení Krajského soudu v Plzni o odložení vykonatelnosti, neměl příslušný referát okresního úřadu zkušenosti s takovým typem rozhodnutí. S ohledem na tuto skutečnost se okresní úřad obrátil na soud s dotazem o vyjasnění otázky formy uložení povinnosti zastavit stavbu vedlejšího účastníka. Po obdržení odpovědi byla učiněna výzva stavebnímu úřadu Magistrátu města Karlovy Vary, aby postupoval dle ustanovení §98, 99 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). Na základě celé řady podání stížností od stěžovatele byl dne 30. května a 6. června 2001 proveden státní stavební dohled, nebylo však shledáno stěžovatelem tvrzené porušení podmínek stavby. V červnu 2001 obdržel okresní úřad stížnost s požadavkem na zastavení stavebních prací na stavbě rodinného domku vedlejších účastníků. Stavební úřad Magistrátu města Karlovy Vary proto vyzval stavebníky k oplocení staveniště, doručil jim usnesení Krajského soudu v Plzni a upozornil na odložení vykonatelnosti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Po následné korespondenci se stěžovatelem okresní úřad opět vyzval stavební úřad k postupu dle stavebního zákona. Okresní úřad se domnívá, že ve věci je nutno vyčkat na konečné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o žalobě na přezkoumání správního rozhodnutí. Domnívá se rovněž, že pro celkovou složitost nelze věc řešit jinak, než postupem zvoleným, tj. nejdříve provádět písemné výzvy. Dle účastníka stěžovatel rovněž poukazuje na způsob získání pozemku vedlejšími účastníky. Výsledek nebyl pro stěžovatele příznivý a nyní se nešťastně odráží v kritice postupu orgánů státní správy, v daném případě stavebního úřadu. Referát regionálního rozvoje okresního úřadu, jakožto nadřízený orgán stavebního úřadu, provedl opakované výzvy k postupu dle stavebního zákona a nedomnívá se, že by byl nečinný. Jediný možný postih je uložení pokuty ze přestupek proti stavebnímu řádu, kdy lhůta k projednání tohoto přestupku doposud neuplynula, a její uložení je v kompetenci prvostupňového orgánu. Účastník rovněž poukázal na skutečnost, že některé námitky stěžovatele uplatňované v řízení o dodatečném povolení stavby nebyly shledány jako oprávněné v předchozím řízení před Krajským soudem v Plzni. S ohledem na to považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje ji zamítnout. K vyjádření okresního úřadu se vyjádřil stěžovatel, kterému okresní úřad doručil stejnopis vyjádření. Uvedl, že nesouhlasí s tvrzením, že nedošlo k nečinnosti. Vedlejší účastník ve stavbě pokračoval, což stěžovatel doložil datovanými fotografiemi ze stavby, pořízenými v době, kdy stavebníkům bylo rozhodnutí soudu doručeno. Současně uvedl, že tímto postupem vedlejšího účastníka bylo porušeno jak primární územní rozhodnutí, tak i rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a samozřejmě i rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o odložení vykonatelnosti rozhodnutí prvého účastníka. Na výzvu Ústavního soudu k vyjádření sdělil tajemník Magistrátu Karlových Varů, že činnost stavebního úřadu nespadá do kompetence města, a proto není město schopné a není ani v jeho pravomoci se k ústavní stížnosti vyjádřit. Následně bylo Ústavnímu soudu doručeno ještě podání stěžovatele i vedlejších účastníků, ve kterém poukazovali na současně probíhající občanskoprávní řízení před Okresním soudem v Karlových Varech a rovněž i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. října 2001, sp. zn. II. ÚS 543/01, ve věci ústavní stížnosti vedlejších účastníků proti usnesení Krajského soudu v Plzni o odložení vykonatelnosti v projednávané věci, kterou Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou. K projednávané věci se vyjádřili i vedlejší účastníci. Ti ve svém podání uvedli, že se stěžovatelem byli účastníky několika správních i soudních řízení. Nepovažují jeho ústavní stížnost za důvodnou, neboť stěžovatel byl řádně obesílán, byl mu poskytnut prostor pro jeho vyjádření a tato vyjádření byla řádně projednána. Využil všech prostředků, které mu zákon k ochraně práva přiznává. K námitce stěžovatele, že nebyla aplikována ustanovení stavebního zákona (§98 a §102) vedlejší účastníci uvedli, že okresní úřad vyzval dne 11. července 2001 příslušný stavební úřad, aby postupoval v souladu s ustanovením §§98 - 99, což stavební úřad učinil, když je vyzval k odstranění nedostatků zjištěných na základě výkonu státního stavebního dohledu. Vedlejším účastníkům tedy není známo, v čem stěžovatel spatřuje nečinnost správního úřadu, který vyvinul vlastní iniciativu, když požádal krajský soud o výklad usnesení sp. zn. 30 Ca 144/2001, neboť význam tohoto usnesení pro jeho další postup nebyl zcela zřejmý. Dle názoru vedlejších účastníků tak nedošlo ze strany účastníků k porušení jakéhokoliv procesního předpisu ani k nedůvodným průtahům při rozhodování o dalších opatřeních. Vedlejší účastníci dále uvedli, že stěžovatel účastníkům vytýká ignorování rozhodnutí krajského soudu. Dle jejich názoru však rozhodnutí nestanoví žádnému účastníkovi práva ani povinnosti a tvrzení v ústavní stížnosti je jen právním názorem stěžovatele, který se nesprávně domnívá, že účastníkům je stanovena povinnost vydat jakési rozhodnutí o zastavení stavby. Tak tomu dle vedlejších účastníků není. Závěrem svého vyjádření odkázali vedlejší účastníci na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 97/94, podle kterého za vykonatelné považuje (Ústavní soud) pouze ty správní akty, které ukládají povinnost nějakého plnění. Vykonatelností je tedy nutno rozumět tu vlastnost správního aktu, která dává prostor k použití donucení k prosazení povinností nebo práv, které z tohoto aktu vyplývají. Proto se vedlejší účastníci domnívají, že v daném případě nedošlo k popření práva stěžovatele na soudní či jinou ochranu, neboť rozhodnutí o povolení stavby nespadá pod rozhodnutí, která ukládají povinnost plnění a nelze použít státního donucení k jeho provedení. Dodatečně zaslali vedlejší účastníci Ústavnímu soudu i kopie rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 249/2000, ze dne 30. srpna 2001, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary čj. RR/169/2000 Hei, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2001, sp. zn. 13 Co 575/2001, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na nařízení předběžného opatření - zákazu stavby na pozemcích vedlejších účastníků. Z těchto dokladů dle názoru vedlejších účastníků plyne, že námitky stěžovatele jsou neopodstatněné. Ústavní soud se následně obrátil i na stavební úřad s výzvou k zaslání části spisu - podkladů, které tento úřad shromáždil v době od odeslání předmětného spisu odvolacím orgánům. Na tuto výzvu reagoval Magistrát města Karlovy Vary - stavební úřad, konstatováním, že žádnými doklady nedisponuje, neboť byly kompletně odeslány odvolacímu orgánu v lednu 2001. Následně se Ústavní soud obrátil na Okresní úřad Karlovy Vary i na Krajský soud v Plzni se žádostí o zaslání dodatečně doručených podkladů. Krajský soud sdělil, že žádné podklady neobdržel. Okresní úřad doručil písemnosti zaslané právním zástupcem stěžovatele, písemnosti okresního úřadu a stavebního úřadu a rozhodnutí ve věci žádosti o kolaudaci předmětné stavby. Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 144/2001. Dne 11. 6. 2002 obdržel Ústavní soud podání označené jako "vyjádření - nové stížnostní důvody". Jako stěžovatelka byla nově označena i J. H-ová. Stěžovatelé uvedli, že stavební úřad nejen nekoná jakákoli účinná opatření proti stavebníkům (§105 a §106 stavebního zákona), ale dokonce přistoupil k zahájení kolaudačního řízení. Přitom, jak je zřejmé z jeho dopisu ze dne 26. 2. 2002, považuje soudem suspendované stavební povolení za platné, a tedy i prováděnou stavbu za legální. Takový výkon úřední moci považují stěžovatelé za přesahující jakékoli představitelné způsoby nezákonného a neústavního výkonu pravomoci. Poté, co vzal Ústavní soud na vědomí souhlas účastníků s tím, aby bylo rozhodnuto bez ústního jednání, na základě prostudování spisů a všech podkladů poskytnutých účastníky řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především konstatuje, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (sp. zn. 30 Ca 144/2001) podali vedlejší účastníci ústavní stížnost. Učinili tak přesto, že, jak tvrdí nyní, byli přesvědčeni, že napadené rozhodnutí není způsobilé stanovit kterémukoliv účastníkovi práva či povinnosti, a tedy odklad jeho vykonatelnosti nepřichází pojmově do úvahy. Ústavní stížnost vedlejších účastníků, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 543/01, Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení dal stěžovatelům zcela zřetelně najevo, že bylo nejen právem, ale i povinností soudu věc posoudit. Ústavní soud odmítl názor, že odklad vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení §250c o.s.ř., by v dané věci vůbec neměl přicházet v úvahu. Dále poukázal na omyl navrhovatelů, pokud svá stanoviska opírali o nález Ústavního soudu IV. ÚS 97/94 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 3, č.12). Na tyto závěry pro stručnost odkazuje i IV. senát s tím, že nejpozději doručením citovaného rozhodnutí byli nynější vedlejší účastníci prokazatelně a zřetelně informováni o povaze rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti, a to dokonce Ústavním soudem. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2001, sp. zn. 30 Ca 144/2001, je mimo vší pochybnost rozhodnutím, kterým se dočasně pozastavují práva vedlejších účastníků vyplývající z napadeného správního rozhodnutí, tedy zejména oprávnění ve stavbě pokračovat. Dočasnost tohoto rozhodnutí nemění nic na tom, že se jedná o platné rozhodnutí soudu, které zahrnuje jak účastníka řízení, tak i ostatní dotčené osoby a státní orgány. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli i okresnímu úřadu doručeno dne 19. června 2001. Téhož dne právní zástupce stěžovatele faxem zaslal kopii rozhodnutí soudu stavebnímu úřadu. Pokud jde o argumenty okresního úřadu, jimiž vyvrací tvrzení o své nečinnosti, Ústavní soud v dokumentaci nalezl výzvy adresované stavebnímu úřadu ze dne 11. července 2001, 26. července 2001 a 1. srpna 2001, které účastník činil na základě urgencí stěžovatele. Ze strany druhého účastníka - Magistrátu města Karlovy Vary, Ústavní soud nalezl informaci vedlejším účastníkům o odložení vykonatelnosti ze dne 16. července 2001. Dne 12. listopadu 2001 stavební dozor shledal, že vedlejší účastníci prováděli práce, které nebyly nezbytnými zajišťovacími pracemi a že ještě dne 28. listopadu 2001 bylo ve stavbě pokračováno. Teprve tehdy bylo s vedlejšími účastníky zahájeno správní řízení dle ustanovení §105 stavebního zákona. O ukončení tohoto řízení však žádný doklad Ústavnímu soudu předložen nebyl. Ústavní soud je nucen konstatoval, že mu nebyly předloženy žádné doklady, které by svědčily o včasném a účinném zásahu orgánů veřejné moci (účastníků) proti subjektu mařícímu rozhodnutí krajského soudu, tedy proti vedlejším účastníkům. Zákrok druhého účastníka byl učiněn teprve v době, kdy stavba byla fakticky dokončena. Také z dokumentace předložené stěžovateli je zřejmé, že stavebníci (vedlejší účastníci) vydané rozhodnutí zcela ignorovali, přesněji řečeno, že bylo pro ně spíše podnětem k maximálnímu urychlení stavby. Byl tedy zrealizován stav, jemuž mělo právě rozhodnutí soudu zabránit. Účel a smysl rozhodnutí Krajského soudu v Plzni byl zmařen postupem správních orgánů, které svojí pasivitou v prosazení uvedeného rozhodnutí správního soudu tento výsledek umožnily. Kontrolní a sankční mechanismy, kterými orgány veřejné moci disponovaly se zcela minuly účinkem, resp. nebyly vůbec uplatněny. Důvod, proč se tak stalo, tedy tvrzená nezkušenost příslušného referátu s podobnými rozhodnutími soudů, je irelevantní. V usnesení krajského soudu je jasně uvedeno, že hlavním důvodem pro vydání rozhodnutí je skutečnost, že při neprodleném výkonu napadeného rozhodnutí hrozí závažná újma. K takovému závěru dospěl krajský soud na základě podkladů, které mu byly v řízení předloženy. Nejednalo se pouze o tvrzení stěžovatele, ale i o skutečnosti potvrzené výslovně účastníkem (správním orgánem) o neprověření faktického stavu. V odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je rovněž uvedeno, že soudu nepřísluší zjišťovat, zda k újmě skutečně dojde, ale vychází z okolností, že se tak stát může (§250c o.s.ř.). Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR slouží státní moc všem občanům. Další část tohoto ústavního ustanovení, hovořící o tom, že tuto moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, nelze chápat jako volnou úvahu státních orgánů, zda tak učiní či nikoliv, ale naopak jako povinnost tuto moc uplatňovat tam, kde je to nezbytné. Vychází-li Ústavní soud z maximy, že neznalost zákona neomlouvá, která v plné své tíži dopadá na veškeré subjekty, tedy i na fyzické osoby, musí tím více dopadat na takové subjekty, které s ohledem na své poslání, mají povinnost znát právo v oblasti, které se jejich činnost bezprostředně dotýká. Ústavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho závazků (I. ÚS 535/2000). Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány svým postupem zasáhly do základních práv stěžovatelů tím, že neuplatnily svá oprávnění a strpěly faktické ignorování soudního rozhodnutí. Tím porušily základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu zaručené dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona zakázal stavebnímu úřadu pokračovat v porušování práv stěžovatelů a s ohledem na zjištění, že stavební úřad zřejmě považuje soudem suspendované rozhodnutí za platné a schopné být podkladem pro kolaudační řízení, zakázal v tomto řízení pokračovat, a to až do doby, kdy o podané správní žalobě bude pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Plzni. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. července 2002