ECLI:CZ:US:2002:4.US.488.02
sp. zn. IV. ÚS 488/02
Usnesení
IV. ÚS 488/02
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) L. Š., 2) R. M., obou zastoupených JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 3. 2001, čj. 11 C 185/2000-84, ve znění opravného usnesení téhož soudu z 30. 1. 2002, čj. 11 C 185/2000-129, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2002, čj. 22 Co 81/2002-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů stěžovatelé mimo jiné uvádějí, že těmito rozsudky došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy jim odepřely ochranu proti zvůli povinné osoby, kterou projevila tím, že před vydáním nemovitostí obsadila dosud volnou nemovitost nájemnicí. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto zrušení napadených rozsudků.
Z obsahu spisu 11 C 185/2000 Okresního soudu v Mladé Boleslavi Ústavní soud zjistil, že již konstatovanými rozhodnutími byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, v níž se domáhali vystěhování E. B. z nemovitostí, ve výroku žaloby blíže specifikovaných. V důvodech svého rozhodnutí uvedly obecné soudy mimo jiné to, že pokud předmětný dům nebyl obydlen a o restitučním nároku stěžovatelů nebylo dosud rozhodnuto, směřoval krok povinné osoby spíše k ochraně svěřeného majetku, a nemohl tudíž být v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ukládajícím povinné osobě nakládat s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě s péčí řádného hospodáře.
Stěžovatelům třeba přisvědčiti pouze v tom, že argumentace obecných soudů, pokud posuzují obsazení předmětného domu jako krok směřující k ochraně svěřeného majetku, je problematická, neboť ze spisu je patrno, že před uzavřením nájemní smlouvy s E. B. dne 29. 2. 1996 zůstávala nemovitost dlouhodobě neobydlena. Důvodem uzavření uvedené nájemní smlouvy byla tedy spíše snaha umožnit ubytování zaměstnankyni povinné osoby, kterážto zaměstnankyně měla problémy s dosavadním pronajímatelem. Proti posunutí celé záležitosti do ústavně právní roviny ve prospěch stěžovatelů, a to odlišnou aplikací ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, stojí však nejen to, že by Ústavní soud tímto postupem porušil - nejde-li o extrémní vybočení z mezí hodnocení skutkových zjištění a mezí zákona - ústavní princip nezávislosti soudů zakotvený v čl. 82 Ústavy ČR, ale zejména to, že by vůbec nezohlednil postup samotných stěžovatelů. V dohodě o vydání nemovitosti ze dne 17. 6. 1997, uzavřené s povinnou osobou, stěžovatelé v čl. 5 totiž vzali na vědomí existenci nájemní smlouvy s tím, že se povinná osoba ve spolupráci s nimi zavazuje řešit vzniklou situaci získáním náhradního ubytování, když navíc při jednání dne 14. 11. 2000 ústy svého zástupce uvedli, že nemají zájem na vlastnictví tohoto domu a že jednají se synem žalované o jeho odprodeji.
Všechny uvedené úvahy a okolnosti jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu