ECLI:CZ:US:2002:4.US.492.02
sp. zn. IV. ÚS 492/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. dubna 2002, sp. zn. 15 Ca 102/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. července 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí správního soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě o doručení rozhodnutí Magistrátu města Most, stavebního úřadu, ze dne 7. listopadu 2001, čj.: SÚ 4247/2001-330-Ba.
Stěžovatel uvedl, že správní soud zastavil řízení v jeho věci s odvoláním na ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř., v tehdy platném znění, podle kterého je řízení o doručení neoddělitelně spjato s řízením o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu o opravném prostředku, avšak stěžovatel rozhodnutí o opravném prostředku nenapadl. V takovémto postupu stěžovatel shledal zásah do svých základních práv zaručených v čl. 90 a 95 Ústavy ČR, jakož i v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Správní soud mu totiž neumožnil domáhat se účasti v řízení zákonem stanoveným způsobem. Dle názoru stěžovatele tak soud svým rozhodnutím porušil zásadu iura novit curia a tím zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, které spočívá v právu účastnit se na řízení, popřípadě se účasti stanoveným způsobem domáhat. Procesní postup soudního přezkumu ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 4 Listiny je zakotven v hlavě páté o.s.ř., ve znění účinném do 31. prosince 2002, které zakotvuje možnost každého obrátit se na soud k posouzení hmotně právní legitimace a rozhodnutí o jeho účastenství (§250b odst. 2 o.s.ř.).
Závěrem stěžovatel uvedl, že opomenutím stavebního úřadu nebyl informován o zahájení řízení ani o dalších navazujících procesních krocích. O řízení se dozvěděl ex post od jiného účastníka řízení. Proto se správní žalobou domáhal doručení rozhodnutí, z titulu opomenutého účastníka řízení.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník - Krajský soud v Ústí nad Labem, prostřednictvím předsedkyně senátu 15 Ca. Ta odkázala na odůvodnění napadeného usnesení a dále uvedla, že dalším podáním ke krajskému soudu stěžovatel napadl rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě ze dne 25. ledna 2002, čj.: RRR 330/34/02-Pi/Mi, kterým bylo rozhodnuto o odvolání dalšího účastníka řízení do rozhodnutí Magistrátu města Mostu, jehož doručení se svou žalobou domáhal. Rozsudkem ze dne 22. května 2002 krajský soud této žalobě (sp. zn. 15 Ca 92/2002) vyhověl a uložil okresnímu úřadu doručit stěžovateli rozhodnutí odvolacího orgánu. Současně bylo právnímu zástupci stěžovatele uloženo do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího orgánu doplnit žalobu o žalobní důvody. Věc tedy doposud nebyla skončena. Účastník dále uvedl, že stěžovatel byl členem občanského sdružení, které bylo účastníkem správního řízení "Chceme žít", . Tomuto sdružení bylo rozhodnutí doručeno, a to přímo k rukám stěžovatele. Ten v průběhu správního řízení nenamítal, že je účastníkem i on sám, učinil tak teprve po skončení odvolacího řízení. Účastník konstatoval, že podle dosud zjištěných skutečností mělo být se stěžovatelem jednáno jako s účastníkem. Rozhodnutí odvolacího orgánu bylo stěžovateli doručeno a ten jej napadl správní žalobou. Doručování rozhodnutí správního orgánu prvého stupně bylo za této situace nadbytečné, i s ohledem k tomu, že lze předpokládat jeho zrušení pro vážnou procesní vadu.
Závěrem krajský soud uvedl, že jeho postupem nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, a proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž vedlejší účastník, Magistrát města Mostu, prostřednictvím vedoucího stavebního úřadu. Ten účastenství stěžovatele v projednávané věci odmítl s tím, že nemůže být dotčen ve svých právech stavbou, popřípadě jejím vlivem. Dále uvedl, že stěžovatel se ani postavení účastníka řízení u správního orgánu nedomáhal, ač byl obeznámen s probíhajícím řízením jakožto člen občanského sdružení.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený ve věci u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Ca 102/2002. Po seznámení se s jeho obsahem i s ostatními předloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že byl opomenut jako účastník, a že nebyl informován o zahájení a průběhu řízení. Informace získal teprve po skončení řízení. Dle údajů uvedených účastníkem i vedlejším účastníkem však byl členem občanského sdružení, jehož sídlo je shodné s jeho bydlištěm, jak je uvedeno i v ústavní stížnosti. Krajský soud rovněž odkázal na doručení k rukám stěžovatele.
K věci samé pak stěžovatel poukazoval na ustanovení §250b odst. 2 o.s.ř., které rozšiřuje možnost soudního přezkumu v tom, že přiznává právo podat žalobu i tomu, s kým správní orgán jako s účastníkem řízení nejednal, ač účastníkem měl být. Tato úprava tedy dává možnost podat správní žalobu směřující proti rozhodnutí správního orgánu, což také stěžovatel učinil.
Systém správního řízení rozděluje mezi jednotlivé správní orgány funkční příslušnost tak, že rozhodnutí orgánu prvního stupně je přezkoumatelné odvolacím správním orgánem. Proti rozhodnutí o odvolání je možné podat správní žalobu ke správnímu soudu. Není tedy možno napadnout správní žalobou rozhodnutí orgánu prvního stupně. V případě rozhodování o správní žalobě se soud musí zabývat nejdříve rozhodnutím odvolacího orgánu. Shledá-li jej vadným, rozhodnutí zruší a případně zruší i prvostupňové správní rozhodnutí (§250j odst. 2 o.s.ř.).
Stěžovatel správně napadl rozhodnutí odvolacího orgánu. Domáhání se (správní žalobou) doručení rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je z tohoto hlediska nesystémové. Jinými slovy, pokud jej správní soud shledal účastníkem řízení, nemá doručení rozhodnutí prvostupňového orgánu na toto postavení vliv.
V ústavní stížnosti napadl stěžovatel rozhodnutí správního soudu ve věci jeho správní žaloby, která však vykazovala neodstranitelnou procesní vadu, kterou způsobil sám stěžovatel vadnou formulací petitu. Správní soud tedy neupřel stěžovateli jeho základní právo na spravedlivý proces tím, že by odmítl posouzení hmotně právní legitimace.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Navíc nelze odhlédnout od toho, že ve věci probíhalo a probíhá řízení, které není pravomocně skončeno a stěžovatel má a bude mít možnost ve věci předložit svá stanoviska a názory. Z tohoto pohledu by Ústavní soud mohl návrh odmítnout i jako nepřípustný.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu