ECLI:CZ:US:2002:4.US.493.02
sp. zn. IV. ÚS 493/02
Usnesení
IV. ÚS 493/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti R. Z., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2001, čj. 25 Co 166/2002-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 1. 2002, čj. 10C 120/2000-75, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalovaným náklady řízení před soudem prvého stupně ve výši 45.045,- Kč a náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 525,- Kč.
Stěžovatel uvádí, že soud prvého stupně nevzal v úvahu jeho návrh, aby ve věci bylo rozhodnuto nejprve mezitímním rozsudkem jen o základu věci, což by dle jeho názoru přispělo k smírnému vyřešení věci, a teprve pokud by nedošlo ke smíru, či zpětvzetí žaloby, by bylo v konečném rozsudku rozhodnuto o výši nákladů řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že ve věci mělo být postupováno dle ust. §150 o.s.ř., a to zejména s ohledem na jeho postavení starobního důchodce a jím vynaložené náklady na nemovitý majetek odpůrců. Dále soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval jeho skutečnými výnosy z podnikatelské činnosti. Tím, že soud vyloučil rozhodnutí o nákladech řízení k samostatnému usnesení, tak zbavil stěžovatele možnosti využít řádných opravných prostředků včetně dovolání, které by mu jinak náležely.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 10C 120/2000, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Okresního soudu v Kladně, čj. 10 C 120/2000-70, ze dne 22. 10. 2001, byl zamítnut návrh stěžovatele, kterým se po žalovaných domáhal zaplacení 385.217,- Kč s přísl., neboť neprokázal uzavření smlouvy o půjčce a žalovaní opodstatněně vznesli námitku promlčení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dne 17. 1. 2002 samostatným usnesením, zavazujícím stěžovatele k jejich úhradě s odůvodněním, že nebyly dány důvody pro použití §150 o.s.ř., a soud proto dle §142 o.s.ř. přiznal náhradu nákladů řízení žalovaným, jako straně, která měla ve sporu úspěch. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že rovněž neshledal důvody pro postup dle §150 o.s.ř., neboť za situace, kdy nárok nebyl opodstatněný, a bylo tak správně rozhodnuto o celé projednávané věci, nelze za důvod hodný zvláštního zřetele považovat to, že stěžovatel se domáhal vydání mezitímního rozsudku. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud se zabýval aplikovatelností ust. §150 na daný případ i ve vazbě na majetkové poměry stěžovatele a oprávněných a okolnostmi, které vedly k soudnímu uplatnění nároku.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil závěry obecných soudů, které neshledaly důvody hodné zvláštního zřetele a nepostupovaly podle ust. §150 o.s.ř., jež soudu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat.
Ústavní soud nejdříve předesílá, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, zabývá se "pouze" porušením ústavně zaručených práv a nepřísluší mu tím spíše posuzovat zákonnost rozhodnutí, týkajících se akcesorického výroku o nákladech řízení. Jak již Ústavní soud judikoval (např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98), spor, týkající se přiznání nákladů řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Stejně tak posouzení podmínek aplikace §150 o.s.ř. v té které věci je výlučnou záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, zda uvedené ustanovení o.s.ř., které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikují či nikoliv. Ústavnímu soudu v tomto směru nepřísluší do pravomoci obecných soudů zasahovat. Z obsahu spisu je zřejmé, že soudy postupovaly zcela v intencích zákona, námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) se zabývaly a své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily. Postup soudů tak proto nelze hodnotit jako libovolný či dokonce svévolný, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pouhá skutečnost, že nebyly shledány důvody pro aplikaci ust. §150 o.s.ř., není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Obdobně Ústavní soud neshledal ani porušení práva rovnosti chráněného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovateli byla zákonu odpovídajícím rovnocenným způsobem dána možnost hájit svá práva.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve skutečnosti, že soud rozhodl o nákladech řízení samostatným usnesením, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, neboť tento postup občanský soudní řád připouští. Stěžovatel měl možnost podat odvolání jak proti rozhodnutí ve věci samé (zde toto právo nevyužil), tak proti usnesení o nákladech řízení. Za této situace (srov. ust. §236 a §238a o.s.ř.) je bezpředmětná námitka o zbavení stěžovatele možnosti podat dovolání.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu