ECLI:CZ:US:2002:4.US.504.01
sp. zn. IV. ÚS 504/01
Usnesení
IV. ÚS 504/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti G.A., zastoupeného JUDr. M.V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2001, čj. 5 Co 1121/2001-117, a Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 1. 2001, čj. 6 C 215/2000-79, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla ohledně částky 50.000,- Kč zamítnuta jeho žaloba, jíž se po odpůrkyni domáhal zaplacení půjčky v celkové výši 110.000,- Kč (ohledně zbývající částky byl zamítavý rozsudek soudu prvého stupně krajským soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení).
Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů porušily zásadu hodnocení důkazů podle §132 o.s.ř., je přesvědčen, že se dopustily logické chyby, pokud uvěřily tvrzením odpůrkyně, když z důkazů vyplývá, že na půjčku nezaplatila, kromě nesporných 50.000,- Kč, ničeho.
Zejména namítá, že okresní soud vzal nesprávně za prokázané, že odpůrkyně zaplatila dne 20. 1. 1998 částku 50.000,- Kč, což má vyplývat z příjmového dokladu podepsaného jím i odpůrkyní, na kterém je jako účel platby uvedena částečná splátka osobní půjčky. Stěžovatel však tvrdí, že se jednalo o splátku půjčky na základě smlouvy ze dne 13. 1. 1998, kterou jeho společnost M., půjčila společnosti odpůrkyně M., na jeden týden částku 50.000,- Kč, přičemž ve smlouvě je převzetí částky potvrzeno. Příjmový doklad, ve kterém je uvedeno, že šlo splátku osobní půjčky, podepsal z neznalosti českého jazyka. Půjčku a její vrácení nepovažoval za nutné uvést ve svém účetnictví, neboť toto se uzavíralo po měsících. Nesouhlasí ani s tvrzením, že smlouva o půjčce ze dne 13. 1. 1998 je nově předělaná smlouva ohledně původní půjčky ze dne 30. 9. 1997, neboť ke dni 13. 1. 1998 mu odpůrkyně ještě dlužila celou částku 160.000,- Kč, a nebylo logické, aby původní smlouvu měnil na smlouvu o půjčce na 50.000,- Kč.
Soudy se s provedenými zásadními důkazy nevypořádaly dostatečným způsobem, přičemž některé skutečnosti, které vzaly za prokázané, nevyplynuly z žádného důkazu, a to zejména závěr o změně jedné smlouvy o půjčce na jinou. Skutkové závěry a závěry právní nemají oporu v dokazování.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že myšlenkové postupy okresního soudu při hodnocení důkazů považuje za logické a bezesporné a zjištění skutkového stavu, převzaté odvolacím soudem, má oporu v provedeném dokazování. V dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu ve Strakonicích, sp. zn. 6 C 215/2000, Ústavní soud zjistil, že mezi účastníky bylo nesporné, že dne 30. 9. 1997 došlo mezi účastníky jako fyzickými osobami k uzavření dohody o bezúročné půjčce na 160.000,- Kč se splatností do 31. 3. 1998, za účelem otevření obchodu odpůrkyně, do kterého stěžovatel dodával textilní zboží. Nespornou rovněž byla splátka ve výši 50.000,- Kč, uskutečněná dne 1. 3. 1998. Soud prvého stupně vzal za prokázané, že odpůrkyně uhradila i zbývající část půjčky, a to ve třech splátkách, kdy na částku 50.000,- Kč, zaplacenou dne 20. 1. 1998, byl vystaven příjmový doklad, další splátku ve výši 50.000,- Kč měla uhradit v květnu 1998 a zbývajících 10.000,- Kč měla předat zástupci stěžovatele v souvislosti s předáním zboží při ukončení vzájemného obchodování. Krajský soud při projednávání odvolání stěžovatele neshledal stěžovatelem nově předložené důkazy za způsobilé zpochybnit věrohodnost provedených důkazů a na nich založených skutkových zjištění, nicméně dospěl k závěru, že tyto jednoznačně prokazují splnění dluhu pouze v částce 50.000,- Kč, zaplacené dne 20. 1. 1998 a doložené příjmovým dokladem. Ohledně zbývající částky rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a vrátil zpět k vyjasnění nesrovnalostí ohledně přesného data údajného zaplacení zbývajících částek a určení počátku doby prodlení. Dovolání stěžovatele bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR, usnesením čj. 33 Odo 563/2001-142, ze dne 25. 9. 2001, odmítnuto.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu ve Strakonicích z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z porovnání argumentace žalobního návrhu a ústavní stížnosti totiž právě vyplývá, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, porušení svých základních práv přitom spatřuje ve způsobu hodnocení provedených důkazů a nesouhlasí s na to navazujícími právními závěry soudů, obsaženými v jejich rozhodnutí, čímž tak staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav věci opravňující je rozhodnout, svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. odůvodnily a uvedly, které právní předpisy aplikovaly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Ve věci bylo provedeno dokazování, ze kterého vyplynulo, že mezi účastníky řízení došlo v souvislosti s ukončením obchodní spolupráce ke sporům, týkajícím se vypořádání vzájemných závazků a splacení předmětné půjčky, přičemž obsah účastnických a svědeckých výpovědí naznačuje, že obě strany si při vzájemné obchodní spolupráci nepočínaly důsledným a standardním způsobem, a to zejména při vystavování příslušných dokladů. Za této situace má Ústavní soud za to, že závěr obecných soudů, dle kterého příjmový doklad ze dne 20. 1. 1998 potvrzuje splátku osobní půjčky ve výši 50.000,- Kč a nikoliv půjčky uzavřené mezi společnostmi M. a M., nelze považovat za závěr, který je nelogický a vede k nezákonnosti, či dokonce protiústavnosti napadených rozhodnutí. Z obsahu výpovědi odpůrkyně, potvrzené výpovědí zaměstnankyně stěžovatele, je zřejmé, že odpůrkyně se osobně dostavila do kanceláře stěžovatele, kterému předala finanční obnos, přičemž příjmový doklad, který stěžovatel potvrdil, již měla vyplněný. Je tedy zřejmé, že měla v úmyslu uhradit část osobní půjčky, jak je uvedeno na tomto dokladu. Skutečnost, že částka byla uhrazena v den splatnosti údajné půjčky, uzavřené mezi společnostmi M. a M., sama o sobě tuto skutečnost nemůže zvrátit (ani společnost M., zbavit povinnosti půjčku uhradit). Ústavní soud se nadále již nezabýval argumentací ohledně nepravděpodobnosti přepracování původní smlouvy o půjčce vyvracené tvrzením o nepravděpodobném poskytnutí další půjčky odpůrkyni, ačkoliv ještě neměla splacen původní dluh, či vyhodnocováním počtu smluv uzavřených mezi účastníky a jejich společnostmi, neboť jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Uvedené platí i ohledně provedeného dokazování, které se řídí zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani v případě, že by měl o něm pochybnosti, či se s ním dokonce neztotožnil. Vzhledem k tomu, že jednání odpůrkyně, potvrzené textem příjmového dokladu, vykazovalo znaky platného právního úkonu, tj. právního úkonu svobodného, vážného, určitého a srozumitelného ve smyslu ustanovení §37 obč. zák., kterým jednoznačně hodlala částečně splatit svůj osobní dluh, nelze považovat rozhodnutí obecných soudů, které považovaly půjčku ze dne 30. 9. 1997 co do částky 50.000,- Kč za splacenou, ani za rozhodnutí protiústavní z důvodů, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by dle judikatury Ústavního soudu mohly být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na rozdíl od tvrzení stěžovatele, uvedeného v ústavní stížnosti, na fotokopii smlouvy o půjčce ze dne 13. 1. 1998, založené na č.l. 24 spisu, která dle protokolu z jednání ze dne 15. 5. 2000 (č.l. 28) souhlasí s originálem, není vyznačeno zaplacení této půjčky.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu