ECLI:CZ:US:2002:4.US.506.01
sp. zn. IV. ÚS 506/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Mgr. G.S., zastoupené JUDr. I.S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č.j. 45 Ca 27/2001-29 a rozhodnutí O.Ú. ze dne 14. 2. 2001, č.j. PÚ 7485/1992-1845, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č.j. 45 Ca 27/2001-29 a rozhodnutí O.Ú. ze dne 14. 2. 2001, č.j. PÚ 7485/1992-1845, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že M.S. je vlastníkem specifikovaných pozemkových parcel v k.ú. B., neboť je dán restituční titul podle §6 odst. 1 písm. b) cit. zákona a jmenovaný splňuje podmínky oprávněné osoby podle §4 odst. 1 cit. zákona.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Nesouhlasí s právními závěry krajského soudu a pozemkového úřadu, zejména s tím, jak se krajský soud vypořádal ve svém rozsudku se skutečností, na kterou stěžovatelka poukazovala, tedy že u vydávaných nemovitostí se jedná o nově vzniklé pozemkové parcely vyčleněné z celistvého průmyslového areálu, používané jako manipulační a odstavná plocha, které svým vznikem naprosto narušují jednotu celého komplexu. Dle jejího názoru krajský soud se nevypořádal s argumentací, že vydání předmětných pozemků by bylo v rozporu se smyslem a účelem zákona o půdě, neboť pozemky nesloužily a neslouží zemědělské výrobě. Jedná se o manipulační plochu a navíc jsou i částečně zastavěny. Cítí se být poškozena na svých vlastnických právech (fakticky jde o vlastnické právo předmětné obchodní společnosti v konkurzu), když na základě napadených rozhodnutí by mělo dojít ke zmenšení jejího vlastnictví a k násilnému omezení jejího základního práva vlastnit majetek.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí názor stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavních práv. V řízení před správním orgánem ani v soudním řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, bránily vydání předmětných pozemků oprávněné osobě. Poukázal na důvody a závěry napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
O.Ú. - referát pozemkového úřadu, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci a uvedl, že předmětné pozemky byly převedeny do vlastnictví státu dle zák.č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, jako součást tehdejšího "kulackého" statku a byly zemědělsky využívány ještě v roce 1968. Při zakládání původního národního podniku byla velkoryse zabrána výměra polí a luk na okraji města B., přičemž značná část půdy zůstala do dnešního dne nedotčena a slouží stále jako louka. Odvolávání se na "ucelený areál" nemá oporu v zákoně o půdě, neboť zákon takový pojem nezná, navíc není ani v souladu se skutečností, protože A., bývalý areál rozdělilo na jednotlivé části a rozprodalo. V daném případě nebyly splněny podmínky pro nevydání ve smyslu §11 zákona o půdě, a tedy nebyla jiná možnost, než pozemky vydat oprávněné osobě.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je snaha stěžovatelky dosáhnout dalšího přezkoumání pro ni nepříznivého rozhodnutí pozemkového úřadu, tentokrát Ústavním soudem, s argumentací, že právní závěry rozhodujících orgánů veřejné moci jsou dle jejího názoru nesprávné. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepříslušní, jak plyne z jeho četné a dostupné judikatury. Z tohoto hlediska je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry rozhodujících orgánů veřejné moci a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny. Interpretace aplikovaných právních předpisů orgány veřejné moci se pak pohybuje plně v ústavních mezích. Stejně tak Ústavní soud neshledal zásah do práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny (ostatně v tomto směru ústavní stížnost postrádá argumentaci). Stejně tak vydání majetku v rámci restitučních zákonů nelze považovat za zásah do práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu