ECLI:CZ:US:2002:4.US.518.01
sp. zn. IV. ÚS 518/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti O., zastoupeného hejtmanem Ing. J.B., a Zastupitelstva OK, právně zastoupených JUDr. P.R., proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 26. června 2001, čj. 19657/2001-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 24. srpna 2001 ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení části uvedeného rozhodnutí ministerstva, kterým byly na kraj převedeny věci práva a závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení specifikované v příloze A napadeného rozhodnutí, včetně těchto předškolních zařízení, škol a školských zařízení. Současně byly do vlastnictví kraje převedeny nemovité věci uvedené v příloze B, části I.A a části B/1 a B/1b rozhodnutí a věci movité uvedené v příloze B, části I.B rozhodnutí. Společně s přechodem majetku do vlastnictví kraje stanovilo ministerstvo, s odvoláním na ustanovení §19 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o krajích"), čtyři podmínky, jimiž omezilo další hospodaření a nakládání s uvedeným nemovitým majetkem. Právě tuto část rozhodnutí, týkající se podmínek pro další hospodaření a nakládání s nemovitým majetkem, stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli.
Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona. Jak stěžovatelé uvedli, proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí podali rovněž správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze a ústavní stížnost podali pouze z procesní opatrnosti. Tento postup stěžovatelů lze do jisté míry akceptovat, neboť napadené rozhodnutí není správním rozhodnutím zcela obvyklým. Jak však vyplývá z dosud nepublikovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2002, ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/02, Vrchní soud v Praze zohlednil usnesení Ústavního soudu ze dne 21. srpna 2001, sp. zn. II. ÚS 326/01, jímž byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost PK proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, vydanému podle §1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku ČR do majetku krajů, a to pro nevyčerpání všech opravných prostředků, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Vrchní soud se tak cítil být vázán názorem Ústavního soudu o přípustnosti správní žaloby, následně však řízení o ní přerušil a podal Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh na zrušení ustanovení §19 odst. 1 zákona o krajích. Nálezem Pl. ÚS 1/02 plénum Ústavního soudu rozhodlo o zrušení ustanovení §19 odst. 1 zákona o krajích, a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Z uvedeného nutno dovodit, že i ve věci stěžovatelů teprve poté, co Vrchní soud v Praze ve věci rozhodne, bude splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, stanovená v §75 odst. 1 zákona. Do té doby je ústavní stížnost nutno pokládat za návrh nepřípustný. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z důvodu nepřípustnosti dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. září 2002
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj