ECLI:CZ:US:2002:4.US.521.02
sp. zn. IV. ÚS 521/02
Usnesení
IV. ÚS 521/02
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, čj. 1 Co 278/2001, 1 Co 279/2001-186, ve výroku prvním, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 9. 2001, čj. 32 C 44/94-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím, kterými obecné soudy nepřiznaly stěžovateli osvobození od soudních poplatků, stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy odůvodnily své rozhodnutím tím, že stěžovatel se zbavil možnosti prokázat, že jeho poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť na výzvu soudu ze dne 25. 6. 2001 k prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech nereagoval a z jím dříve doložených lékařských zpráv o jeho zdravotním stavu nebylo možno dovodit neschopnost soustavné výdělečné činnosti, jak tvrdil. Podle stěžovatele však Městský soud v Praze pochybil, když výzvu nedoručil i jeho zástupci, ač tak podle ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. učinit měl. Výzvu tak považoval za právně neúčinnou a nereagoval na ni. Vrchní soud v Praze nepovažoval tuto námitku stěžovatele uplatněnou v odvolání za právně významnou a rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil s tím, že nešlo o doručení výzvy, která by měla povahu soudního rozhodnutí, ale o tiskopis (vz. 6), který měl stěžovatel vyplnit. Stěžovatel je však tohoto názoru, že ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. platí pro doručování všech písemností, a nikoliv jen pro rozhodnutí, jak se domnívá odvolací soud, a má za to, že v tomto případě obecné soudy nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem. Žádá proto, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí v rozsahu, jak shora uvedeno, zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze doručit předmětnou výzvu i jeho zástupci.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 44/94, Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelem. Zjistil, že stěžovatel byl od počátku řízení zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí a že výzva k vyplnění, potvrzení a vrácení prohlášení k majetkovým poměrům (tiskopis vz. 6, dále jen "prohlášení") ze dne 20. 6. 2001 (č.l. 175) byla zaslána pouze stěžovateli, který ji převzal dne 13. 7. 2001. Protože stěžovatel na výzvu nereagoval a prohlášení nedoložil, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí Vrchním soudem v Praze potvrzeno (výrok I napadeného rozhodnutí) s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal své majetkové poměry. Námitku neúčinného doručení považoval odvolací soud za irelevantní, neboť nešlo o doručení výzvy, která by měla povahu soudního rozhodnutí, ale o tiskopis, který měl žalobce vyplnit.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudu třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo stěžovatele. Stěžovatel se dovolává ochrany práva na soudní ochranu, spočívající v právu na projednání věci příslušným soudem a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem nadřízeným za dodržení pravidel stanovených zákonem, jakož i práva na právní pomoc v řízení před soudy. Stěžovatel tvrdí, že postup soudů při doručování tiskopisu o prohlášení nebyl v souladu se zákonem, což vyvolalo stav neústavnosti.
Ústavní soud tento závěr nesdílí. V řadě svých předchozích rozhodnutí dal najevo, jak je třeba interpretovat ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř., a vyložil, za jakých podmínek (zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku) nabývá porušení tohoto ustanovení ústavního rozměru tím, že zamezuje účastníku řízení přístup k soudu. Na projednávaný případ však nelze tyto závěry bez dalšího vztáhnout, a to s ohledem na odlišné skutečnosti, kterými jsou zejména povaha zaslané písemnosti a existence probíhajícího řízení, jež nebylo zastaveno z důvodu, že stěžovatel na zaslanou písemnost nereagoval. Ústavní soud v prvé řadě vyšel z toho, že je především na vůli účastníka řízení, zda požádá o osvobození od soudních poplatků, či nikoliv. Pokud se k tomu rozhodne, je na žadateli, aby soudu prokázal věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry, které odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Ustanovení §138 odst. 1 věta první o. s. ř. nestanoví formu takového prokázání, ale jeho obsah, navíc, je-li tento průkaz dostatečný, je ponecháno na úvaze soudu, zda za stanovených podmínek přizná žadateli osvobození od soudních poplatků buďto zcela či zčásti, nebo mu osvobození nepřizná. Jinými slovy, občanský soudní řád nezaručuje právo na osvobození od soudních poplatků. V projednávaném případě stěžovatel svoji prvotní povinnost nesplnil a své poměry nedoložil tak, že by na jejich základě mohl soud zvažovat osvobození od jejich placení. Nazíraje na věc pod tímto zorným úhlem Ústavní soud vzal dále v úvahu, že vyplnění soudem zaslaného tiskopisu následovalo až poté, co stěžovatelem zaslané doklady byly shledány neprůkaznými, a že vyplnění tiskopisu o prohlášení bylo něčím, co měl osobně v řízení vykonat. Ústavní soud připouští důvodnost stěžovatelovy námitky, že nelze rozlišovat písemnosti doručované zástupci účastníka na rozhodnutí a jiné, neboť z ustanovení odst. 1 §49 o. s. ř. takový závěr nelze vyložit, jak učinil Vrchní soud v Praze, avšak vzhledem ke shora uvedenému má za to, že tato skutečnost nemůže věc posunout do ústavně právní roviny tvrzením o upření práva na soudní ochranu a práva na právní pomoc. Řízení o jím podané žalobě pokračuje a v tomto řízení má právo využít právní pomoc svého zástupce.
Vzhledem k výše rozvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu