ECLI:CZ:US:2002:4.US.527.01
sp. zn. IV. ÚS 527/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Z.K. a V.K., zastoupených Mgr. M.R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2001, č.j. 30 Ca 216/2000-15, 30 Ca 218/2000-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2001, č.j. 30 Ca 216/2000-15, 30 Ca 218/2000-14, kterým byly zamítnuty jejich žaloby o přezkoumání 1) rozhodnutí FŘ ze dne 21. 8. 2000, č.j. FŘ/2001/110/2000/96, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 16. 2. 2000, č.j. 2884/00/229970/4720, jímž mu byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 334.096,- Kč a 2) rozhodnutí FŘ ze dne 21. 8. 2000, č.j. FŘ/2003/110/2000/96, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 16. 2. 2000, č.j. 1000000004, jímž jí byla doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 98.512,- Kč. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl poté, co se ztotožnil se závěry územních finančních orgánů, že specifikované, stěžovateli uplatněné výdaje nelze považovat za výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů dle zák.č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), neboť jim byla uložena daňová povinnost v rozporu s daňovým zákonem. V odůvodnění své stížnosti zopakovali průběh a výsledky předcházejících řízení a vyjádřili svůj nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci, přičemž argumentovali v podstatě obdobně jako v žalobě proti rozhodnutím daňových orgánů.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s právními závěry, které podrobně zdůvodnil ve svém rozsudku a z toho důvodu nepokládá za nutné se k jednotlivým námitkám znovu vyjadřovat, přičemž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy a stěžovateli citovanými ústavními právy. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, nebude-li shledán důvod pro její odmítnutí a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
FŘ se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 216/2000 a sp. zn. 30 Ca 218/2000 a příslušný správní spis FŘ a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
K tvrzení stěžovatelů, že jim byla uložena daňová povinnost v rozporu s daňovým zákonem, Ústavní soud především uvádí, že je to především správní orgán druhého stupně a následně správní soud, jež posuzují, a v daném případě posoudily, legalitu daňových rozhodnutí. Skutečnost, že se stěžovatelé s takovým posouzením neztotožnili, sama o sobě není dostatečným argumentem prokazujícím oprávněnost jejich tvrzení o zásahu do ústavních práv. Pokud stěžovatelé namítli porušení čl. 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny údajnou nezákonností napadených rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že cit. ustanovení hovoří o ukládání daní "na základě zákona", k čemuž v jejich případě nepochybně došlo. Tato usnesení nelze vykládat tak, jako by Ústavní soud, v roli orgánu třetí instance, měl znovu přezkoumávat zákonnost napadených rozhodnutí, ze shromážděných podkladů vyvodit vlastní právní závěry a ty konfrontovat se závěry v rozsudku správního soudu a v rozhodnutích územních finančních orgánů. V tomto smyslu je ústavní stížnost pouze opakováním argumentů uplatněných již v řízení před uvedenými orgány veřejné moci a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, stejně tak proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Skutečnost, že se výsledek řízení stěžovatelům nezamlouvá, lze jistě z lidského hlediska pochopit, to však nezakládá neústavnost. Každé jiné nazírání na věc by nutně vedlo v obecné rovině k tomu, že by Ústavnímu soudu příslušelo rozhodovat vše, neboť v každém sporu, kde proti sobě stojí dvě strany neschopné se dohodnout, je s výsledkem prakticky vždy jedna ze stran nespokojena
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu