ECLI:CZ:US:2002:4.US.54.02
sp. zn. IV. ÚS 54/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupené Mgr. J. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2001, čj. 30 Cdo 1371/2001-96 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2000, čj. 13 Co 51/2000-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2001, čj. 30 Cdo 1371/2001-96, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 51/2000. Současně navrhla zrušit i posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu, potvrzující rozsudek soudu prvého stupně, jímž byl zamítnut její návrh na určení, že specifikované movité věci, které tvořily až do 50. let mobiliář zámku H., jsou předmětem dědictví po zemřelých zůstavitelích. Návrh byl soudem prvého stupně zamítnut s odůvodněním, že odpůrce, tj. Památkový ústav v Plzni, není vlastníkem předmětných věcí, když je má pouze ve správě a tudíž není pasivně legitimován. Odvolací soud nepřipustil podle §239 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, dovolání s odůvodněním, že ve věci se nejedná o otázku zásadního právního významu.
Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí dovolacího i odvolacího soudu porušila její právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo na dědění majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Svá tvrzení stěžovatelka nepodložila podrobnější argumentací ústavněprávní. Stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a uvedla, že svůj návrh směřovala proti osobě, o které bylo bezpečně známo, že předmětné movité věci drží. V řízení nebylo prokázáno, kdo je jejich vlastníkem, nicméně jí navrhované (blíže nespecifikované) důkazy, nebyly připuštěny. Otázka vlastnictví předmětných věcí je dle jejího názoru z hlediska právního posouzení irelevantní, neboť se domáhala určení, že tyto věci jsou předmětem dědictví, tedy určení, zda jí svědčí dědické právo či nikoliv. Je toho názoru, že takového určení se lze domáhat i vůči tomu, kdo věci drží. Případný výrok by byl závazný nejen pro účastníky řízení, ale také pro všechny orgány a tedy i soud, který bude projednávat dědictví. Ze skutečnosti, že její návrh byl obecnými soudy zamítnut, pak dovodila namítaný zásah do jejích ústavních práv.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nenapadá způsob vedení řízení z pohledu jí cit. článků Úmluvy a Listiny, ale že polemizuje s právním názorem, který ve věci zaujal soud prvého stupně a soud odvolací. Ve svých důsledcích se jedná o návrh na přezkoumání věci v "další instanci" u Ústavního soudu, když se svými právními názory u obecných soudů neuspěla. Pro napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR byl rozhodující závěr, že z hlediska ust. §238 a 239 o.s.ř., nebylo dovolání přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), protože směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, když důvody pro připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., neshledal, stejně jako existenci vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 o.s.ř. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a uvedl, že netrvá na ústním projednání věci.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 19 C 388/98, a po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i dalších shromážděných podkladů, v postupu Nejvyššího soudu ČR a obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Stěžovatelka sama, s výjimkou obecných tvrzení, namítaný zásah do svých ústavních práv ani blíže nekonkretizuje a nezdůvodňuje. Podstatou její stížnosti je především nespokojenost se způsobem právního posouzení její věci soudem prvého a druhého stupně, a se způsobem posouzení podmínek přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem ČR, a z toho plynoucí požadavek, aby Ústavní soud přezkoumal právní závěry Nejvyššího soudu ČR o tom, že předmětné rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, a dále zejména, aby jako soud další instance pravomocné rozhodnutí ve věci zrušil a vytvořil předpoklady pro nové rozhodnutí, jež by korespondovalo s jejími právními názory. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR má na otázku přípustnosti dovolání jiný názor, než má stěžovatelka, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do jejích ústavních práv. Stejně tak v řízení před soudem prvého a druhého stupně Ústavní soud neshledal jakýkoliv zásah do ústavních práv stěžovatelky. Proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelčino tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu