ECLI:CZ:US:2002:4.US.544.02
sp. zn. IV. ÚS 544/02
Usnesení
IV. ÚS 544/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti H.D., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 37 Co 102/2002, ze dne 30. 4. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského soudu v Brně, sp. zn. 39 C 75/2001, ze dne 26. 9. 2001, a to tak, že podle výroku II. tohoto rozsudku se účastníkům řízení náhrada nákladů nepřiznává a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 900,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí je řízením sporným a o náhradě nákladů řízení měl soud rozhodovat podle §142 odst. 1 o.s.ř., a nikoliv s poukazem na to, že žalovaný podání žaloby nezavinil podle §143 o.s.ř. Uvádí, že se nejedná o výjimečný případ, neboť vylučovací žaloby jsou obvyklé a náklady řízení jsou úspěšnému navrhovateli na vyloučení věci přiznávány. Poukazuje na své majetkové poměry, kdy její čistý měsíční příjem činí 7.910,- Kč, a to ve srovnání s žalovaným, který se zabývá rozsáhlou podnikatelskou činností s odpovídajícím obratem.
Rozhodnutí soudu považuje za nespravedlivé, návrh na vyloučení věci musela podat, neboť se jednalo o věci v jejím vlastnictví, sepsané soudním vykonavatelem. Zabránit soupisu mohl pouze žalovaný, pokud by byl přítomen u soupisu věcí, a o tom, že věci stěžovatelky nejsou ve vlastnictví povinného by se dozvěděl od jednatele povinného. Z §51 vyhl. č. 371/1992 Sb. je zřejmé, že ani ona, ani povinný nemohli věc ovlivnit tak, aby nemusela žaloba na vyloučení věci být podána. Toto právo přísluší dle §51 odst. 3 vyhl. č. 371/1992 Sb. pouze oprávněnému. V jeho nečinnosti v tomto směru a podáním návrhu na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí bez určení konkrétních movitých věcí lze spatřovat zavdání příčiny k podání vylučovací žaloby. Argumentaci soudu, že neinformovala žalovaného o existenci svého vlastnického práva, aby tento měl možnost učinit úkon ve směru vyloučení této věci ze soupisu věcí, považuje za zavádějící, neboť s ohledem na neuvedení konkrétních movitých věcí, které mají být výkonem rozhodnutí postiženy, by oprávněný musel vzít zpět celý svůj návrh na výkon rozhodnutí, což nebylo v jeho zájmu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 39 C 75/2001, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že krajský soud věc vyhodnotil tak, že žalovaným nebyla zavdána příčina k podání žaloby, a pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky byly dány podmínky pro užití ust. §143 o.s.ř. a nikoli ust. §142 odst.1 o.s.ř., jak dovodil soud prvého stupně. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení před soudem prvého stupně žádné náklady nevznikly, výrok rozsudku soudu prvního stupně byl změněn tak, že se účastníkům náhrada nákladů řízení nepřiznává. Pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím byly dány podmínky pro postup dle §142 odst. 1 o.s.ř., ve spojení s §224 odst. 1 o.s.ř., a právo na náhradu nákladů odvolacího řízení náleželo úspěšnému žalovanému.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatelky, aby Ústavní soud přehodnotil závěry odvolacího soudu, který v dané věci shledal důvody pro postup podle ust. §143 o.s.ř., jež soudu umožňuje přiznat náhradu nákladů řízení neúspěšnému žalovanému.
Ústavní soud nejdříve předesílá, s odkazem na svou judikaturu, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost rozhodnutí, jeho úkolem je zabývat se eventuelním porušením základních práv fyzických nebo právnických osob. Jak již Ústavní soud judikoval (např. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98), spor týkající se přiznání nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Uvedené se plně vztahuje i na posouzení podmínek aplikace §142 odst. 1 a §143 o.s.ř. v projednávané věci, které je výlučnou záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, které z ustanovení o.s.ř., upravujících otázku přiznání nákladů, je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavnímu soudu v tomto směru nepřísluší do pravomoci obecných soudů zasahovat. Z obsahu spisu je zřejmé, že soud postupoval zcela v intencích zákona, svůj právní názor, odlišný od právního názoru soudu prvého stupně, náležitě odůvodnil a jeho postup proto nelze hodnotit jako libovolný či dokonce svévolný, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci ust. §142 odst. 1 o.s.ř., přestože se může jevit jako nespravedlivá a účastníka řízení se citelně dotknout, není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Porušení tohoto práva proto nemůže založit samo o sobě rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, a to bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný (sp. zn. III. ÚS 31/97).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu a považuje výsledek řízení za nespravedlivý, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
předsedkyně senátu