ECLI:CZ:US:2002:4.US.545.02
sp. zn. IV. ÚS 545/02
Usnesení
IV. ÚS 545/02
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2002 o ústavní stížnosti ing. J. K., zastoupeného JUDr. M. K., advokátkou, proti průtahům v řízení před obecnými soudy, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 8. 2002 se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil, že jiným zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, a nařídil dotčeným obecným soudů, aby nepokračovaly v průtazích při projednávání stěžovatelovy restituční věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh restitučního řízení vedeného u Okresního soudu v Jičíně nejprve pod sp. zn. 5 C 44/92, nyní pod sp. zn. 10 C 75/99, a obsah rozsudků dosud ve věci vydaných. Stěžovatel má zájem na urychleném vyřízení věci, neboť na majetek povinné osoby byl prohlášen konkurz a správce konkurzní podstaty zahrnul, dle názoru stěžovatele protizákonně, restituční nárok do konkurzní podstaty úpadce. Řízení o incidenční žalobě proti správci konkurzní podstaty bylo přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí v jeho restituční věci. Stěžovatel má za to, že v restitučním řízení dochází ke značným průtahům, neboť věc není projednána v přiměřené lhůtě, čímž je mu odpírána soudní ochrana, což ve svém důsledku představuje vážnou a neodvratitelnou újmu, neboť povinná osoba již deset let získává majetkové hodnoty na úkor oprávněných osob. Stěžovatel proto pro porušení práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žádá, jak shora uvedeno.
Ještě předtím, než se Ústavní soud zabývá obsahem ústavní stížnosti, prověřuje její formální náležitosti a zkoumá její přípustnost. Je tomu tak proto, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita, což znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Procesní postup při vyřizování stížností na průtahy v řízení před obecnými soudy je upraven v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), podle kterého se lze na orgány státní správy obracet se stížnostmi. Podle ustanovení §127 odst. 2 citovaného zákona předseda okresního soudu dbá o plynulost soudního řízení okresního soudu a k tomu účelu provádí v zákoně stanovená opatření (prověrky spisů, vyřizuje stížnosti). Podle ustanovení §126 odst. 2 citovaného zákona dbá o plynulost soudního řízení soudů v obvodu krajského soudu i předseda krajského soudu, který rovněž podle ustanovení §174 odst. 1 písm. b) citovaného zákona přešetřuje způsob vyřízení stížnosti vyřizované předsedou okresního soudu. Stěžovatel však neprokázal, a v ústavní stížnosti to ostatně ani netvrdil, že těchto procesních prostředků v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 75/99 k ochraně svého práva využil. Z tohoto pohledu je tedy třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Nad rámec tohoto zjištění Ústavní soud k žádosti stěžovatele připomíná, že se k otázce "přiměřenosti lhůty" řízení vyjádřil ve své rozhodovací praxe již několikrát a z jeho judikatury konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba vycházet z těch kterých okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, způsobu chování stěžovatele a státních orgánů (viz např. ÚS, sv. 9, č. 151, str. 329 a násl., sv. 13, č. 2, str. 10, sv. 14, č. 73, str. 119). Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodů, jak shora vyloženo, však Ústavní soud okolnosti projednávaného případu přezkoumávat nemohl. Ústavní stížnost proti průtahům řízení jako jinému zásahu orgánu veřejné moci musí rovněž směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu, což s nařízeným (a realizovaným) jednáním v dané věci dne 23. 9. 2002 nekoresponduje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj