ECLI:CZ:US:2002:4.US.548.01
sp. zn. IV. ÚS 548/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R.M., zastoupeného JUDr. Z.D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, č.j. 30 Ca 225/98-33, rozhodnutí FŘ dne 11. 9. 1998, č.j. FŘ-110/979/98/202 a dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 6. 10. 1997, č. 970000900, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, č.j. 30 Ca 225/98-33, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí FŘ ze dne 11. 9. 1998, č.j. FŘ-110/979/98/202, jímž bylo částečně vyhověno jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 6. 10. 1997, č. 970000900 tak, že původně stanovená daňová povinnost za rok 1994 ve výši 957.944,- Kč byla snížena na částku 332.960,- Kč.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem a jemu předcházejícími rozhodnutími finančních orgánů, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 4 a v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), přičemž současně došlo k porušení ust. §157 odst. 2, §250i a §250j o.s.ř., a dále i základních zásad daňového řízení zakotvených v §2 zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ("daňový řád"), a ust. §31 a §50 daňového řádu. Protiústavnost správních rozhodnutí spatřuje zejména v tom, že správce daně - odvolací orgán, nespecifikoval ve svém rozhodnutí žádný právní předpis podle něhož bylo postupováno a stěžovateli byla navýšena marže z prodaného zboží přesto, že tyto skutečnosti namítal již v odvolání. Dále bylo provedeno, dle stěžovatele, neúplné důkazní řízení. Daň byla stanovena pomocí pomůcek a ne tak, jak je uváděno v rozhodnutí finančních orgánů - pomocí důkazů, které obstaral správce daně. Nesprávné hodnocení důkazů spatřuje pak stěžovatel zejména v posuzování leasingových splátek, posuzování výdajů, které daňově ovlivňují výši daně a konečně i ve výpočtu marže, kdy správce daně vybral vzorek zboží, který nebyl, dle mínění stěžovatele, reprezentativním vzorkem a proto nemohl mít sílu důkazního prostředku. Obdobně stěžovatel brojí proti rozsudku krajského soudu, který se údajně nevypořádal s hodnocením důkazů, čímž bylo porušeno i ust. §157 odst. 2 osř.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno nebylo. Soud se všemi argumenty uvedenými v žalobě v rámci přezkumného řízení zabýval, řádně je v odůvodnění rozsudku zhodnotil a odůvodnil. Postup finančních orgánů, které provedly v dané situaci vlastní výpočet marže, shledal zákonným a přitom odkázal na konkrétní ustanovení zákonných předpisů. Rovněž se ztotožnil s propočtem tržeb uvedeným v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Stejně tak i neuznání leasingových splátek do daňově uznatelných nákladů za rok 1994 v žalobou napadeném rozhodnutí uznal soud zákonným, přičemž odkázal v odůvodnění rozsudku na konkrétní ustanovení právních předpisů. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
FŘ, jako vedlejší účastník, ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo a odůvodnilo svůj nesouhlas s jednotlivými tvrzeními stěžovatele a závěrem navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta. Současně vyjádřilo souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 225/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu v Brně neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele.
Jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel fakticky nesouhlasí pouze s právním posouzením věci finančními orgány a následně s právním názorem krajského soudu. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry krajského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Dle názoru Ústavního soudu stěžovatel dostatečně nevnímá rozdíl svého postavení a postavení správce daně v daňovém řízení. Podle ust. §31 odst. 9 daňového řádu je jednoznačně důkazní břemeno přesunuto na daňový subjekt. K této problematice se Ústavní soud podrobně vyjádřil např. v nálezu uveřejněném pod č. 130/1996 Sb., ve kterém je mj. uvedeno, že daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno a nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle §31 odst. 5 a §44 daňového řádu). Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v §2 odst. 9 zákona, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše. Teprve kdyby nemohla být daň stanovena ani podle pomůcek, může správce daně v dohodě s daňovým subjektem základ daně i daň sjednat. Státní úředník nemůže tedy daňový subjekt vyzvat k čemukoliv, jak tvrdí stěžovatel, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Teprve když daňový subjekt svá vlastní tvrzení neprokáže, postupuje správce daně samostatně. Jestliže tedy daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, jak mu ukládá ust. §31 odst. 9 daňového řádu, nelze dovodit, že by rozhodnutí správce daně bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění, pokud tento využije ust. §31 odst. 2 daňového řádu, a při zjišťování skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti nevychází jen z návrhu daňového subjektu, ale provádí vlastní šetření
Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatele o namítaném zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu